Nejradši sepisuji drážní úvahy, které začnou nenápadně a na první pohled působí zcela banálně. Obvzlášť, když jejich naprostá obyčejnost působí konejšivým dojmem, který člověka za roky ukolébá. Jste navíc z oboru, takže si myslíte, že víte něco o zkušenosti a opatrnosti. Vyvarujete se laciných chyb. Takových, jaké nadělala už spousta podobně bohorovných frajerů.
Nedokážu přesně spočítat, kolikrát jsem přes ten přejezd jel. Nejen jako řidič, ale i jako strojvedoucí po trati D3 z Moravan do Holic. Pokud plácnu, že třeba tisíckrát, nebudu přehánět. Brzy ráno, v noci, v zimě, létě, občas i několikrát přes den. Znám ho jako svoje boty. Několikrát jsem ho zmiňoval i zde.
Piloti
Za minulé dva měsíce se na trasách, kde se jako strojvedoucí pohybuji, opětovně stalo několik závažných střetnutí vlaku s auty. Na přejezdech bez signalizace. Pokaždé, když se něco takového stane, má člověk jasno. Řidič auta jednoznačně kok*t s pilinami v hlavě a musí být tutově slepej jako krtek, když nevidí vlak velkej jako kráva. Obvzlášť kritický jsem byl v případech, když jsem se od nehodou stižených kolegů dozvěděl, že byl pilot či pilotka vozu místní, navíc se znalost reálií.
Na obranu autíčkářů jsem si ovšem (jen pro sebe) zároveň říkal, že i když lidi auta řídí, ty koleje prostě nevnímají stejně jako my – drážní zaměstnanci. Že než do nich šlápnem, prostě se stejně podíváme. Víme, že lokotka občas není slyšet, že i v místech, kde nic nejelo, nejezdí a nepojede, může zrovna něco mimořádně uhánět. Že jsme u šraněk viděli věci, které si nedokážeme racionálně vysvětlit.
Máme v sobě za ty roky určitou – jak to říct – zažitou profesní nedůvěru a podezřívavost. Víme, že se věci mohou zničehonic změnit. Píšu to doopravdy podle sebe, chraňbůh, abych se tu snad chlubil nebo machroval. Fakt mi jde jen o předání vlastního přístupu ke kolejím.
Voila
Vrátím se k tomu u Platěnic. Během posledních dvou týdnů jsem přes něj jel zhruba padesátkrát. Autem, vlakem, na kole. Když se řítím po silnici, vím, kam koukat, kde se vlak ukáže, umím si najet zešikma, abych minimalizoval zhoupnutí a šetřil tlumiče. I jako kolař, když vidím blížící se vlak, zvolním tempo, mávnu rukou, hledám známou tvář v kabině za kniplem a posléze se spokojeně usměju, zalehnu za řídítka a svištím dál, abych dohnal těch pár vteřin ztráty.
Jak jsem byl těch pár dní nemocný, nejezdil jsem nikam. Maximálně do nemocnice a pak zase domů. Hladový, unavený, bolela mě hlava. Blížím se k přejezdu, domů chybí už jen kousek. Vlak není vidět. Žádný nejede, dívám se doleva, pak doprava. Nejede. Jasný, NEJEDE! Kdyby jo, musím ho přece vidět, ne?
Jak teď pršelo, kukuřice na poli u kolejí hodně vyrostla. Možná i o dvacet cenťáků. Díky tomu jsem v místě, kde běžně dávno a bezpečně vidím případný vlak, neviděl vůbec nic. Ani tu jedoucí 810ku. Jak rychle se to změnilo, to není možný! Prostě tomu svému nic nejede už najednou vůbec nevěřím!
Tvl
Vyšlo to jen tak tak. Když motorák projel, všechno mi došlo. Tvl, to by byla taková ostuda! Nechat se přejet od kolegy. Sám jsem fíra, kus od baráku, milionkrát jsem tudy jel!
Věřte mi, že podobné poznání přispělo k určité korekci jinak nesmlouvavého odsudku a nepochopení řidičů, kteří se na podobném přejezdu s vlakem potkali. Prostě najednou chápu, jak se to může stát. A pokud si myslíte opak, dejte vědět v komentářích.
Jo, a bonusová srnka ve videu je jen pro mou radost. Na památku. A teda taky pro ukázku, o čem mluvím, když říkám, že jsem prostě při řízení auta, na rozdíl od vlaku, imrvére naštvanej a podezřívavej. 🙂
Je to přesně tak, jak jak píšeš. Stalo se mi to kdysi hodně podobně. Milionkrát stejný přejezd a v pohodě. A pak jednou je něco trošičku jinak a může to být fatální. Narostlá zeleň, nízké slunce do očí, trošku mlha, nebo úhel najetí, kde se ti vlak na kritický moment schová za přední sloupek do mrtvého úhlu. Prostě nechráněné přejezdy, tam kde není fakt rozhled jak na letišti na stovky metrů, se musí jezdit super obezřetně a pomalu.
Připomíná mi to starý kreslený vtip, kde je auto s rodinkou napíchnuté z boku na náraznících jedoucí mašiny a tatínek od volantu vesele hlásí: “Tak děti, změna. Místo autem do Brna jedeme vlakem do Prahy.”
Zase s Vámi naprosto ve všem souhlasím.
Když jsem před lety pracovala na CDC jako vedoucí směny, tak jsem málem vjela pod manipulák ve svém rajónu 🙂 a přesně jak píšete…trať, kterou znám od dětství, znalost místních poměrů…teď přeci nic nejede a na manipulák je přeci ještě brzy….a hle on jel ten den strojově a tak vyrazili o hodinu dřív.
Bylo to těsně a pak ta představa, že bych vjela pod svůj manipulák já bych musela dát výpověď kvůli ostudě 🤷
Mně zaujala absence STOPky. Měl jsem za to, že u nechráněných přejezdů je vždy. Každopádně by její přítomnost mohla v bezpečnosti docela pomoct, když už ten přejezd nemůže být chráněný.
Nicméně co mě vždy u přejezdů zaráží, je to, že není možné u zabezpečovacího zařízení rozeznat, jestli když nic nesvítí, tak je vypnuté/nefunkční, nebo se přes přejezd může přejíždět. A pokud vím, tak ten stav, kdy nebliká nic, nastává i u těch, které jsou osazeny bílým světlem. Má tahle potenciálně fatální nejednoznačnost nějaké odůvodnění, kromě drážního §1?
No, nevím jak je to jinde, ale nás v autoškole učili, že kříže bez světel = STOPka (stejně jako např. to, že plná čára = zeď).
Vím, že to tak v legislativě není, ale mám to tak z autoškoly zažité a raději zastavuju v tomto případě vždy…
Hopa klid. Já jezdím d3 denno denně a přejezdy už mi od třetího stretu naučili jednu věc já mám hergot přednost! Houkam jako krá*a a už upřímně brzdim až když se ozve rána.
Už taky byl případ nehody, kdy vina padla na správce (narostlé křoví v rozhledovém trojúhelníku, řidič auta nemusel mít vlak ve výhledu).
Občas se nachytám, zatím bez krizovky – abych mohl říct “vlak nejede” tak to není stav “nevidím střechu vlaku” ale stav “vidím prázdnou kolej.” Na silnici je to ještě horší (svádí hláška “auto nejede” – a co užší a tišší kolo?), zrovna tak platí “vidím prázdnou vozovku”. (Když vozovku nevidím za horizontem, může za tím horizontem něco jet).