I když se to na první pohled nemusí zdát, čištění a mytí je věnováno poměrně hodně pozornosti. V Hradci Králové je v areálu opravny osobních vozů myčka, kam pravidelně v turnusech zajíždíme a myjeme Žraloka. Ta směna neni u strojvedoucích příliš oblíbená. Je o víkendu, ze soboty na neděli, člověk je vzhůru skoro celou noc a poté ještě veze úplně první ranní vlak s lidma do Pardubic. Teprve potom spadne z mašiny a jde domů. Tzn. rozbitý celý víkend a dále hned v pondělí opět brzy ráno do práce.
Ten víkend jsem měl mít volný. Předtím jsem byl čtyři víkendy na mašině a končil v pátek ráno, po dvou dvoudenních směnách. Nočních.
Telefon od vrchního strojmistra:
“Nikoho nemám, nešel bys to odjet?”
Klasika – někdo je nemocnej, někdo na dovolený, mladý tam nemůžou, nemaj zkoušky na Žraloka, nemaj poznání Hradce.
V případě takového telefonátu mi běží v hlavě myšlenkový pochod zhruba v této posloupnosti:
- Ne, ne, ne a nejdu!
- To je fakt v pr*eli, to nemůže nikdo jinej?!
- Do p*či!
- Zas mi ale jindy vrchní strojmistr vyšel vstříc…
- Manželka bude naštvaná, další víkend budu v pr*eli.
- Plavat teda musím jít hned v sobotu po obědě, odpoledne už se mi nebude chtít.
- Třeba to nakonec nebude tak špatná směna.
A kývnu.
Musím opět vyzdvihnout mou drahou polovičku. I když jsme spolu dlouho, stále jsme se navzájem neomrzeli a rádi spolu trávíme čas. Tyhle mimořádnosti většinou přijímá s pochopením a určitou rezignovaností, neb ví, že takhle to prostě je. Na práci nejsou lidi.
V sobotu večer sedám do auta a zase jsem plný negativních myšlenek. Do práce! I když jsem vůbec nemusel. Ve vlaku potom vidím mlaďáky. Jedou za zábavou, do kina, za písničkou. Jsem lehce naštvanej a podrážděnej.
Dorazím do HK depa, za okýnkem strojmistr, samej úsměv:
“Ahoj Hopo, stojí ti to v hale, na kabelech, klíče má vedoucí.”
“Budem to mejt?” ptám se.
“Jo, poprosím, umej to.”
Sedám na mašinku a to původní lehký znechucení je pryč. Naprosto. Nastupuje ten kouzelný a známý pocit radosti. Určité spokojenosti, možná i pýchy, že můžu dělat, co mě baví. A platěj mi za to. Ten den dokonce v přesčasu, 6 hodin svátku, to jsem původně ani nevěděl. Neuvědomoval jsem si, že je 28. září, jak mám rozbitej týden.
Z depa si přejedu na myčku, už od vjezdu do areálu opravny se usmívám, páč tým, který je ten večer v práci, dobře znám. Slyším je švitořit ve vysílačce. Před několika lety jsem tu začínal jezdit, tzn. tam, kam se mnozí bojí, jsem já jako doma.
Kromě mytí skříně vagonu a jednotek se tady sestavují vlaky z odstavených vozů, otáčejí soupravy, aby bylo zachováno řazení vlaku, vyřazuje správkové vozy, vnitřky čistí uklízeči, přímo na soupravách opravují zámečníci, elektrikáři, a vše kontroluje vozmistr a panuje tu neuvěřitelný ruch.
Prostě na nedělní ráno musí být vše tip top!
Frajeři – jak posunovač, tak vozák nebo strojník myčky, jsou provozní veteráni. Vědí, co a jak, takže dělají pečlivě, rychle, úsporně a dobře.
Strojník myčky je pedant. Kam nedosáhnou kartáče, vezme koště a ručně mi celý vlak obejde. A potom, protože mám čas, celý proces mytí ještě jednou zopakujeme. Výsledek stojí za to, mašinka se neuvěřitelně blýská!
Vím, že je to možná hloupost, že to třeba mnoho lidí neocení. Ale pro mě osobně je i tenhle střípek znakem, že rozhodně na všechno ne*erem, i když se to může některým cestujícím zdát.
Užijte si video. 🙂
Pěkný video.