Knedlík

K

Během karantény jsem se pustil do rekonstrukce garáže a trávil v ní docela dost času. Vyklízení, likvidace nepotřebného a nahromaděného haraburdí, natírání, malování; výsledek je parádní a do úplného finále už zbývá jen zrenovovat podlahu.


Neuvěřitelně se s tím crcám a přiznám se, že si to užívám. Pocit z chlapské práce, co baby jen těžko pochopí. Manželka téhle mé kratochvíli příliš nefandí, protože má pocit, že když už jsem přítomen doma, měl bych si hrát s dětmi nebo pomáhat s úkoly, které určí ona. Nedbám těchto výtek, neboť pramení ze známého faktu, že ženy podobně hudrují spíše ze zvyku a pro formu.

Má paní je – krom jiných dokonalostí – také výborná kuchařka. Doma mi moc chutná. Mimo péče o kuchyni stihne těžko uvěřitelnou spoustu další práce a nemá smysl ji všechnu vypisovat. Rozhodně bych se nechtěl podílet ani na půlce toho množství.

O Velikonočním pondělí se u nás pekla kachní prsa. Měla být podávána s karlovarským knedlíkem a zelím. Do toho manželce dopoledne volali rodiče žáků (moje pančelka během karantény poskytuje domácí výuku cizích faganů, hodiny přes Skype, takže se dějí zhusta časté konzultace přes celý pracovní týden, mnohdy i večer a o víkendech), že nerozumí zadání domácího úkolu. Také naše vlastní děcka ten den neskutečně zlobila. Snad s ohledem na to, že se nemohlo jít na koledu. Má paní v nervozita levelu 1000.

Já ovšem klasicky pomoc nula, těžká pohoda. Spokojenej, zalezlej v garáži, kde mi hrály písničky, najde se tam i něco na pití. Zastavovali se bráchové, kamarádi. Obdivovali snahu a pochlebovali mé šikovnosti. I když – popravdě – jsem zrovna ten den udělal úplný ho*no. 😀

Z garáže jsem se vrátil v 11:55 do kuchyně, kde mě velmi roztrpčilo manželky spílání dětem, proč nechtějí kačenu?! Děti prskaly, že chtějí jídlo od babičky (řízek se salátem). Říkal jsem si, že od rána makám v garáži a teď bych měl poslouchat tohle? Tak jim povídám, ať klidně jdou, že si ho můžou dát. Prckové během vteřiny zmizeli.

Má paní, a podotýkám důležitou věc, že je to snad jeji první fail v kuchyni, totiž zapomněla dostatečně podlejt při ohřívání knedlík vodou, takže byl úplně do křupava. Spodek zcela tvrdej, usušenej. Zdroj její frustrace a naštvání.

Ilustrační foto: Caroline AttwoodUnsplash

Jenže v takový okamžik si já neumím pomoct. V duchu se začnu smát, protože mě její rozčilení baví a líbí se mi, když se vzteká. Stáli jsme vedle sebe u kuchyňské linky. Nemluvila. Vnímal jsem a cítil, jak je totálně vytočená. Prudké pohyby, vzteklá gesta… Přišlo mi příhodné jí poradit.

“Když si pokapeš víc omastku na knedlík,” povídám nevinně, “možná se časem rozmočí a třeba půjde sníst, aniž by nás škrábal v krku.”

Vrhla na mě temný pohled, ale držela se.

“Uvažuju,” rozhodl jsem se přidat další úvahu, “jestli si nakonec taky radši nedám ten řízek u babičky, protože tohle jíst, s tím vopáleným knedlíkem, je fakt ztracená varta.”

Už nevydržela, hladinka stresu přetekla únosnou mez.

“No jo, tak hlavně, že ty seš celou dobu pryč! A že budeme mít novou garáž! Stejně za všechno můžeš ty, protože mi s ničím nepomůžeš!”

Přiznám se, že mě její nefér obvinění urazilo a velmi se mě dotklo. Mám ale dobré srdce a umím odpouštět. Znovu jsem ukázal maximální pochopení a abych situaci smířlivě uklidnil, povídám jí s vážnou tváří:
“V pohodě, dávno jsem si zvyknul, že neumíš vařit. Mám tě ale stejně rád takovou, jaká jsi, i s těmahle vadama. A samozřejmě ti odpouštím i ty hloupé výčitky.”

Vzápětí jsem musel bleskově zdrhat, protože pohár trpělivosti nepřetekl, ale doslova explodoval. 😀

Oběd byl super. Prsa, zelí a horní půlka knedlíků byly naprosto famózní!

1 komentář

  • Úplně tě vidím jak bezelstně manželku popichuješ, a pak ji naložíš hroznou smeč 😀
    Já to teda se zaujetím dělám doma taky. Nejradši jí opakuju to co sama o sobě někde neuvážlivě plácne. Třeba jako když otevře brambůrky, skoro celý je sežere, a pak mi říká abych to schoval že bude tlustá. To jí samozřejmě třeba za dva tři dny připomenu, načež se spustí sprška titulů a sem tam přistane nějakej loket na žebra, nebo mi třeba přidupne nohu. Ale nemůžu si pomoct a a tu srandu mi to stojí… Naprosto rozumím tomu, co se ti na tom tak líbí 😀

Vítejte na blogu o zážitcích a příhodách strojvedoucího Českých drah.

Texty zde jsou ryze subjektivní. Občas vtipné, jindy kritické, často vysvětlující. Čas od času i nekorektní či hrubšího charakteru. A nejen o železnici!

Snad se u nich budete bavit podobně jako autor, který je sepisuje.

Archivy

Kontakt