Objevný rok – Europa Park (2)

Pokračování prvního příběhu o tom, jak jsme s adminem vyrazili do Německa za zábavou.

Dle domluvy se zahájil druhý den v Německu společnou snídaní v osm ráno. Bohatost tabule nás opětovně zaskočila, protože množství a pestrost pochutin byly ohromující. Beze spěchu jsme si užívali pověstnou německou kvalitu potravin a procvičovali s obsluhou zásadní konverzační dovednosti s pomocí slov danke, bitte a super.

Pod přísným adminovým pohledem jsem se neodvažoval naplnit volně dostupným jídlem (již z domova) nachystanou Lidl tašku, abych “po nádražácku” vytěžil zaplacený gábl.

Jelikož jsem odhadoval, že za necelou hodinu zažije můj žaludek rodeo, spokojil jsem se pouze se střídmou ochutnávkou těch nejlákavějších lahůdek.

Jdeme na to

Z hotelu bylo k bráně parku cca deset minut vycházkovým tempem. Admin nám rozdal vstupenky, pípli jsme pod dohledem usměvavé obsluhy čtečku u turniketu a… začínáme!

Už od prvního pohledu u vstupu mi bylo jasné, že tady jde o jinou ligu, než když navštívíte Kočkodány v Holešovicích. Rozlehlost a monumentálnost je prostě dechberoucí. Všude neuvěřitelně čisto, upravené každičké zákoutí, dostatek laviček, stínu, záchodů, košů, přehledné ukazatele… Celý areál je kromě zábavy především obrovský park plný květin, stromů a keřů. To oceňuje především admin, který identifikoval a rozprávěl o některých dřevinách s takovým zápalem, že na chvíli přebil i dojmy z hučících atrakcí.

Do toho všeho neuvěřitelně čilý ruch. Ne tlačenice, ani mumraj a už vůbec ne chaos. Prostě jen frmol a cvrkot. Návštěvníci, mezi nimi maskoti, tanečníci, atmosféra přátelská a kouzelná, všude samý úsměv a radost a všudypřítomná tichá hudba.

Opatrný začátek

Mám rád, když je od začátku vše nalajnované a jasné. Těžili jsme ze zkušeností vedoucího výpravy, který nás s jistotou manévroval na první dráhu jménem Arthur. Ta je prý pomalá, klidná a pro začátek ideální.

Uložili jsme batohy do skříněk, vystáli cca 15 minut frontu v nazdobených prostorách a už jsme nasedali. Admin nás poučil, jak držet ruce a nechat se zajistit od obsluhy, takže celý nástup zabral pár vteřin a vyrazili jsme.

Celé pojetí i jízda působily pohádkově. Propojení audiovizuální složky se střídáním tmavých interiérů plných skřítků a zvířat s výjezdy do venkovních lokací, se musí líbit absolutně všem. Nejvíc samozřejmě dětem, které s otevřenou pusou prožívaly dějovou linku, na které spolupracoval i Luc Besson.

Když jízda skončila a všichni si potěšeně předávali prožitky, zamířil admin k další dráze – Wodan. Ta měla dle jeho názoru zážitky zdvojnásobit.

Notvl!

Do nebe se tyčící dřevěná konstrukce, po níž s hrozivým randálem burácí souprava s rychlostí až 100 km/h, ve mně budila respekt už při obhlídce první večer. Když jsme se k ní ale blížili a rachot vláčku se mísil s řevem cestujících, lehce se mi orosil zátylek. Admin ale sebevědomě kráčel vpřed se slovy, že realita je “komplexním zážitkem” s prvky “fyzického i psychického charakteru”, jinými slovy “strašná p*del!”

Na několikrát se opakující radu, ať zvedám během jízdy ruce nad hlavu, abych si naklánění a rychlost bez držení lépe užil, jsem si popravdě vůbec nevzpomněl. Ihned po nájezdu do první šikany jsem si uvědomil, že musím soustředit veškerou svou vnitřní sílu Čchi, a že jí není málo, na ovládání řitního svěrače. Fakt, že jsem se strachem nepos*al, se rovná malému zázraku, ale bez debaty ukazuje, jakým tvrďákem se dokážu v zásadním nebezpečí stát.

Jekot a vřískání pasažérů přehlušující drkotavé rachtání dřevěného skeletu dráhy, mě od myšlenek na potupnou defekaci vrátilo do reality. A já se, coby dobrý manžel a skvělý otec, začal pohledem zajímat o svou manželku a děti. Zjištění, že se všichni spokojeně smějí a netváří nijak vyděšeně, mě značně pobouřilo, takže jsem jim za trest přestal věnovat pozornost a začal si jízdu užívat. 🙂

Po zastavení a vystoupení jsem se s klepajícími koleny opatrně ohmatal. Poznání, že jsem vše přestál bez úhony živ a zdráv, mi umožnilo okamžitě nasadit neutrální masku s výrazem lehké znuděnosti. Náhodný pozorovatel by tak vyčetl, že jsou pro mě jízdy na Wodanu denním chlebem.

Co dál?

Admin se smíchem a rozjařením obešel skupinu, aby zjistil fyzický i psychický stav členů výpravy. Povětšinou dostával reakce typu:

• “Na to už mě nikdo nikdy nedostane!”
• “Nemluv na mě, nech mě bejt, běžte napřed, já vás dojdu.”
• “Já tě zabiju!”
• “Já chci zase! Táto, pojedeme ještě?!”

Nakonec zavelel:

“Jdem dál, ať si trochu odpočinete. Nic horšího – v dobrým slova smyslu – než Wodana už nezažijete, takže dáme pár klidnějších věcí a potom Voletarium.”

Už si ani nevzpomenu, v jakém pořadí co následovalo, ale po necelých dvou hodinách jsme opravdu skončili před Voletariem. Jde o obří 4D kino, které mi ukázalo, že se sen o létání díky moderní technice může stát skutečností i pro mě. Byl jsem z toho úplně paf, stejně jako zbytek rodiny. Posléze jsme zážitek ještě jednou zopakovali.

Šedivá formule

Podobným stylem jsme pokračovali až do brzkého odpoledne. Bez prodlev jsme se přesouvali parkem sem a tam a střídali klidnější atrakce (vláčky, auta) s většími drahami a vodními sjezdy, jejichž množství zdánlivě nebralo konce. Admin zkušeně dávkoval přísun adrenalinu a obrušoval naše hrany strachu a bázlivosti, abychom před obědem stanuli před dráhou Silverstar.

Silverstar je ta vysoká dráha vpravo, co se táhne přes parkoviště do dáli.
Ve stříbrné kouli o průměru 43 metrů je též jedna ukrytá dráha.

Je provozována v kooperaci s automobilkou Mercedes, takže je zároveň výkladní skříní technologií a modernosti; krátce se u ní zastavím.

Řadí se do kategorie hyperdrah a díky regulativním omezením diskvalifikovala z jízdy nejmenší účastníky výpravy. Hledal se tedy někdo dostatečně zkušený, aby zvládl pohlídat děti, než se vrátíme. Admin, postavený před těžkou volbu, vybral mou manželku. Chybně odhadoval, že se jako žena, kterou ve svých příbězích líčím coby submisivní a dobrotivou květinku, bez námitek nechá ochudit o možnost poznat nepoznané. 😀

Vpravdě šokovaně sledoval, jak umí v případě nesouhlasu projevit vůli a myslím, že mu terpve tady došlo, jaké tyranii doma, za zavřenými dveřmi, pravděpodobně čelím. 😀

Jeli jsme a dokonce dvakrát. Lehce mrholilo, spousta lidí se schovala ve vnitřních prostorech a čekací doba se tak zkrátila na pouhou minutu. Byl by hřích situace nevyužít. A zažít moment, kdy se vláček vytáhne do výšky 73 metrů a s tichým svistem se zřítí do hlubiny, aby vzápětí v rychlosti 130 km/h a 4G přetížením vystoupal ostrým obloukem nahoru a na další zlomy a hupy, se nevyrovná ničemu. I když má člověk zavřené oči. 😀

Officiální on-ride video 

 

Do zavíračky

Poté už se přihlásil hlad a tak jsme využili jedné z mnoha restaurací, které se v areálu nachází. Po jídle a krátkém odpočinku jsme se znovu vrhli do víru zábavy.

Já už jsem některé atrakce preventivně vynechával. Nebylo mi vysloveně špatně, ale zdálo se mi zbytečné, abych se naprosto zničil první den a nebyl k použití.

Tvrdší jádro výpravy ovšem tento opatrný názor nesdílelo a tak se jezdilo a lítalo skutečně až do zavíračky v 18 hodin.

Foto na závěr prvního dne – unavení, ale spokojení.

Po přesunu na hotel, sprše a krátkém odpočinku na loži nás admin vyzval, ať se oblékneme do lepšího, neboť nás vezme na večeři do jednoho z resort hotelů, kde se nehodí, aby si lidé v Rustu mysleli, že jsou Češi křupky.

Bell Rock

Myslím, že je velmi pravděpodobné, že návštěvu podobných prostor už nikdy nezažiju. Maître d’ v slušně zaplněné restauraci vyčaroval po krátké diskuzi s adminem skoro nejlepší stůl, kam nás další obsluhující personál doprovodil za zvuku živých houslí.

Při pohledu na několik vidliček, lžiček, sklenic a talířů jsem si uvědomil, že jsem v pasti podobně jako Julia Roberts v Pretty Woman. Bohužel na školení, jak a co správně používat, nebyl čas a raději jsme se jali studovat jídelní lístek.

Když mé choti došlo, že číslovka za pokrmem nevyjadřuje gramáž, ale cenu v eurech, okamžitě na mě plačtivě a zlostně sykla, že se zvedáme a odcházíme. Na tohle prostě nemáme! A že se najíme tam, kde včera!

Byla skutečně rozhořčená a popravdě ani já nebyl nejklidnější. Poradil jsem jí tedy, ať se svými rozpaky seznámí admina, načež mi tato oznámila, že je to můj kamarád a jsem tedy za jeho kroky zodpovědný.

Mnul jsem si zamyšleně bradu nad logikou tohoto vyjádření. Protože jsem ale pod pantoflem jako nikdo jiný, vyjevil jsem nahlas naše rozpaky, neboť vím, že špitání je ve společnosti neslušné.

Naše obavy se rozplynuly poté, co admin opakovaně zdůraznil, že jen chce, ať si večer užijeme. Poklepal prstem na sněhobílý ubrus z hutné bavlny a zavelel, ať si dáme, na co máme chuť.

Protože jsem z prosté rodiny a nejsem náročný, což je ostatně ze zdejších textů patrné, spokojil jsem se s domácím hamburgerem. Má paní se ukázala z jinšího těsta. Vznesla nečekaný dotaz, jak chutná lanýž. To jsem nevěděl, neboť mě nenapadlo, že se v jejich blízkosti někdy ocitnu. Poradil jsem jí tedy, ať si je dá obalované s hranolky a tatarkou, čímž nejlépe vynikne jejich skvostné aroma.

Mou radu zavrhla jako nedůvěryhodnou a obrátila se s podezřelou něhou v očích na admina. Protože ten zjevně všechno ví a zná, bez námahy zodpověděl tento banální dotaz.

Jídlo bylo nakonec opravdu skvostné. Pro účely reportáže zmíním, že jsme měli ravioly s lanýžem, 2x burger, a 2x steak. Z dětských jídel se potom na stole zjevil 2x losos se šťouchanými brambory a zeleninou a boloňské špagety.

Kolik večeře stála, ani nechci vědět. 😀

Byl to skutečně krásný a nezapomenutelný večer. A já za něj ještě jednou děkuji.

Do postele

Po příchodu na hotel jsem si přeložil polštář, podepřel géčky unavený krk a vykulený na boku spokojeně pozoroval, jak děti okamžitě usínají poté, co si přitáhly peřinu pod bradu.

Následoval jsem jejich příkladu s úvahou, zda se následující den hecnu k vyšším výkonům. Byl jsem přesvědčený, že nikoliv.

Ale o tom v posledním dílu…

Dodatek admina

Europa Park mám moc rád. Pro jeho útulnost, kouzlo, totální úctu k detailu a samozřejmě německou preciznost. Přes 100 atrakcí nabízí každému nepřebernou možnost si vybrat dle libosti typ a druh zábavy, k tomu desítky tanečních či pohádkových vystoupení a další hromada obveselujících maličkostí. Celý park je protkán bistry, občerstvením, stánky, restauracemi, nechybí samozřejmě obchody se suvenýry, sladkostmi – zkrátka všechno, co návštěvník může očekávat. Když se oprostíte od dospělého myšlení a podlehnete magii celého místa, zažijete zkrátka dokonalý čas.

Naprosto neodolatelná je nálada v parku a především u personálu – nic není problém, všichni se usmívají, každý chce pomoct a dopřát vám bezva momenty. Ať už je zima, teplo nebo prší. A když se rozhlédnete, uvidíte stejnou náladu i u ostatních návštěvníků. I když s vámi stojí ve frontě nebo je míjíte při korzování parkem – všichni mají na tváři úsměv anebo z nich vyzařuje dobrá nálada.

K tomu přispívá samozřejmě totální pořádek, čistota (venku, uvnitř i na toaletách) a dokonalá organizovanost. Jistě, celé místo je perfektně namazaný stroj (5000 zaměstnanců + 8000 nepřímo připojených profesí a dodavatelů), showroom rodinné firmy vyrábějící zábavní atrakce a horské dráhy, ale přesto mu nelze upřít bezvadnou atmosféru a krásné zážitky.

V prvním dni jsme obešli všechny důležité atrakce a vynechali pouze Blue fire, který jako jediný nabízí loping a několik výkrutů. Plus akceleraci z nuly na sto za 2,5 vteřiny za pomoci tichého pískotu indukčních motorů. I na něj ale dojde, žádný strach. 🙂

Coby hlavní organizátor jsem měl především obrovskou radost z toho, že se všichni celý den skvěle bavili a odnesli si zážitky, aniž by museli cokoliv řešit. To byla zase největší zábava a odměna pro mě.

Teď jsem jen zvědav, s čím Hopa přijde příště. 😀