Objevný rok – Europa Park (3)

O

Závěrečný díl povídání (díl první a druhý) o návštěvě Europa Parku.

Úterý, poslední den pobytu, nezačalo moc hezky. Tichý klapot deště od okna napovídal, že se předpověď nemýlila a přinesla vydatnou sprchu.

Simulovaný model ale ukazoval, že se kolem desáté vyčasí, takže jsme beze spěchu posnídali, sbalili tašky, vyklidili pokoje a srovnali účty s hotelem. Taky jsme stihli dojet dobrat palivo do aut, abychom se odpoledne nemuseli zdržovat. Potěšila maličkost, že jsme mohli auta nechat zaparkovaná u hotelu až do odpoledne.

Přesně v deset jsme znovu procházeli branou parku. Po dešti ani památky a nadějně probleskující slunce mezi mraky napovídalo, že finále bude skutečně velkolepé.

Znovu jsme korzovali křížem krážem. Lidí bylo sice víc, ale vedoucí výpravy díky aplikaci v mobilu dopředu věděl čekací doby u jednotlivých atrakcí, takže jsme se zdržovali skutečně minimálně.

Po předchozím dni bylo třeba začít pomalu, takže admin od prvních chvil volil atrakce pro ty nejmenší děti, aby se všichni rychle a v konejšivém tempu dostali na nutnou úroveň odolnosti. Potom Divoká řeka, Davinciho letadla, Bobová dráha, Hrad duchů, Arthur, Euro-Mir, CanCan, vyhlídková věž a spousty dalších.

Ale ať jsem se zabýval myšlenkami během dne na cokoliv, jedna mě stále strašila. A nezbývalo, než ji vyřešit. Jednou provždy.

Nejmenší dráha parku pro děti od 3 let budila u méně odolných jedinců výpravy největší nadšení. – pozn. admina

Blue fire

Jelikož jsem racionálně uvažující chlap, podobně jako Jules, tak vím, že není nutno v životě vyzkoušet úplně všechno. Přesto mi hlodal červíček a můj mozek sprintoval.

“Loping na kolejích, to už se mi pravděpodobně nikdy v životě nepoštěstí!” říkal jsem si. “Když bude nedejbože průšvih, tak se maximálně někde u lomu v Prosetíně překulim se Žralokem z pešunku, ale to se budu koulet bokem a ne hlavou vzhůru.”

“Ty vo*e, se pobleju!” ujišťoval jsem se o správnosti rozhodnutí nejít. “I když třeba ne. Ale bude mi špatně a mám pak řídit 8 hodin domů. Prostě ne, nepůjdu, jebu to! Může jít manželka a já pohlídám děti!” rozhodl jsem se definitivně s pocitem úlevy.

Doprovodil jsem odvážlivce k dráze. Jel admin, jeho starší dítko a moje paní. Nikdo další neměl odvahu. Sedačky jsou po dvou. Díval jsem se na ně, jak mizí v útrobách budovy. Ku*va, ku*va, ku*va! Já prostě musím!

“Počkejte na mě!” slyšel jsem vlastní zaskřehotání a už jsem utíkal za nimi.

“Já věděl, že si to nenecháš ujít!” smál se admin, zatímco jsem, čistě preventivně, mířil na WC u vchodu.

Potom jsem šel s manželkou za ruku až k sedačce a výjimečně poslouchal adminovy zkušenosti o průběhu jízdy a startu. Zvlášť potom doporučení o zapření hlavy do opěrky, protože prý raketový start může nepříjemně trhnout krkem.

V duchu jsem si říkal: “Neraď mi, volečku. V životě jsi nedal na oturbený 810.296-4 kouli až k oknu. Nemáš ánunk o tom, co je skutečněj power!” 😀

A přestože jsem navenek byl úplně klidný, uvnitř se třásla malá dušička.

Wir haben ein problem

Sednout, připoutat a pomalu vyrážíme. Pomalu obkroužíme levotočivou zákrutu, vláček se srovná a zastaví. Figurína údržbáře (jak ze Správy železnic) podrážděně hlásí, že má problém. Danger, attention. Zašťourá šroubovákem v blikajících pojistkách, ozve se zapraskání a pak?

To se musí zažít. Intenzita, adrenalin, zděšení, krása, rychlost a přetížení jsou namíchané v tak úchvatném koktejlu, že je nemožné ho slovy vyjádřit nebo popsat. Zvlášť pro někoho, kdo na podobném zařízení sedí poprvé.

Vlak zničehonic vystřelí dopředu, během 2,5 vteřiny svištíme stovkou a za další dvě už jsme 40 metrů nad zemí, kde bokem opisujeme oblouk. Při stoupání se souprava téměř zastaví a je jasné, že musíme spadnout. Je poznat, jak moc v ten okamžik dráha váhá. Můžu si namlouvat, že je všechno přesně spočítané, ovšem pod prd*lí jasně cítím přesun hmoty a skutečnost, že jsem jen pověstný krůček od smrti. Ale nespadneme, místo toho se trať zlomí dolů a svištíme dál.

Nabereme znovu rychlost, loping, ostrá pravá, vystoupat ve špatně klopené zatáčce na krátkou rovinku, kde mám pocit, že vyletím ze sedačky. A znovu dolů, první výkrut, zatáčka, druhý výkrut, smyčka a poslední výkrut, zatáčka a už brzdíme.

Ani jednou jsem nezavřel oči. Nepozvracel jsem se a nebylo mi špatně.

Ale ku*va, jak já se bál! Takhle už dlouho ne! I teď, když o tom jen píšu, ten pocit hrůzy stále cítím. 🙂

Přesto musím říct, že to byl neuvěřitelně skvělý zážitek!

Video

Jedna věc mě ovšem mrzí, nicméně nedá se s ní nic dělat. Nezmínil jsem se o tom, že jsem většinu akcí absolvoval s připnutým GoPročkem. Navíc jsou téměř na všech atrakcích rafinovaně instalované kamery a fotoaparáty s vysokofrekvenčním snímáním, takže si na odchodu můžete prohlédnout detailní výraz vlastního obličeje v nejméně očekávaném okamžiku.

A fotky i záznam si můžete koupit. To jsem samozřejmě neudělal, protože jsem šetrný a nemám na rozhazování. Admin naštěstí věděl, že by mě to později mohlo mrzet. Jeho eura jenom lítaly!

A měl pravdu. Pouze u mě je vidět strach. Hmatatelný a nefalšovaný. Sice se usmívám, ale ty oči. Ty nelžou. Skoro mě mrzí, že je nemůžete vidět.

Ani záznam z jízdy nepůjde ven – jsme tam všichni čtyři a nenapadá mě, jak by se dalo všechno vkusně rozmazat. Škoda.

Bez debaty jsem právě zažil nejvíc adrenalinový zážitek mého života. A jsem strašně rád, že jsem měl svou ženu s sebou.

(Já se o video přesto pokusil. Sice nevkusně, ale zase funkčně. Koukej! – pozn. admina)


(Hopa s paní sedí hned za námi. Můžete si bohužel jen živě představovat, jak vypadá přetížením lehce zdeformovaný obličej strojvedoucího Českých drah. 😀
Pro úplnost přidám níže ještě čelní pohled z YouTube. – pozn. admina.)


Do finále

Čas se pomalu naplnil. Zbýval nám oběd, dopřát dětem ještě naposledy Voletarium, nakoupit dárky a suvenýry. Udělat ještě pár fotek a nakonec skupinovku.

Přesně ve čtyři jsme opouštěli areál parku a v půl páté vyráželi na cestu k domovu.

Jelo se mi skvěle. Sluší se zmínit i jeden dříve nezmíněný aspekt. Fírování u vlaku vás vytrénuje natolik, že dlouhé a únavné řízení člověku připadá úplně v pohodě. Nemusím si hlídat klacky, rychlost, sešiťák. Prostě jen jedu domů a nikdo mě nezdržuje. Ani admin! 😀

Jel jsem natolik svižně, že jsem přehlédl, když zajížděl na odpočívadlo. Domníval jsem se, že je stále přede mnou. Ovšem mylně. Což se ukázalo až po mnoha ujetých kilometrech, kdy jsem se ho snažil (občas dost rychle) dohnat. Překvapeně jsem se dozvěděl, že je asi 50 kiláků za námi.

Pravděpodobně by neunesl prohru, takže přidal a dojel nás. Potkali jsme se až na druhé benzínce za Rozvadovem, kde jsem dobíral palivo. Už z dálky jsem slyšel a posléze poznal rychle se blížící metalickou noblesu.

Shledání a loučení bylo srdečné. Jedinou drobnou vadou na kráse byl výraz v obličeji adminovy kamarádky. Čelo měla orosené potem a nervózně těkala očima. Ačkoli byla během celého pobytu v dobré náladě, nyní vůbec nemluvila.

Došlo mi, že se z Německa jelo rychle. 🙂

Domů

Než jsem se rozkoukal, byli zase v trapu. Já se doma rychle jezdit bojím, ale i tak byl výsledek cesty nečekaně skvělý. Ve 22:57 jsem parkoval u domu a vynášel tašky do garáže. Vykoupat děti, sebe i manželku, najíst se a spát.

Druhý den ráno, když jsem vypravil děti do školy a manželka odjela do práce, jsem se samozřejmě nemohl dočkat. Tři dny bez vody! Budu to plavání ještě vůbec umět? Nebylo to tak špatné, nebojte. 🙂

Seriál o výletu tímto končí. Na začátku mě ani nenapadlo, jak dlouhý bude. Možná se vám dokonce líbil. Třeba byste v budoucnu uvítali více podobného textu.

Musíte proto buďto začít za přístup sem platit anebo tlačit admina v komentářích, aby nás zase někam levně vzal. Nechám na vás. 😀

Dodatek admina

Uteklo to jako voda a všechno klaplo na jedničku. Jak jsem říkal už v předchozím dílu, bylo pro mě nejdůležitější, aby si návštěvu užili všichni. Já byl v parku už podeváté a vím, že si ho užiju, ale dopřát zážitek dalším “panicům”, to je zkrátka největší radost. Zvlášť v případě, kdy půlka z nich trpěla už dva měsíce dopředu hrůzou a nervozitou.

Můj mladší prcek se návštěvě parku bránil zuby nehty – celé dva roky. Ale nedal jsem se. Ujišťoval jsem ho, že když nebude chtít na něco jít, tak prostě nepůjde. A vybere si cokoliv menšího, klidnějšího. Anebo si zkrátka jen udělá výlet. Nakonec to byl ten nejhlasitější křikloun a nadšenec. Po příjezdu a procházce kolem parku se pohyboval mohutnými přískoky a neustále pořvával, jak se nemůže dočkat. A nekecal. To místo vás zkrátka pohltí – tím správným způsobem.

No a je též třeba uznat, že dvouletý covid odklad byl ve finále přínosem, protože nejmenší dorostli do té míry, že mohli bez omezení na všechny atrakce (kromě Silver star). Takže i tohle bylo v pořádku.

Musím ještě doplnit pár poznámek k textu výše:

  • Hopa měl zavřené oči na drahách několikrát. Fotky to dokazují. Budu ale předstírat, že tento efekt byl způsoben přetížením a ne strachem. 😀
  • Paní Hopová je výrazně tvrdší, než se na první pohled zdá. Její slyšitelný smích na konci videa z Blue fire nelže. 🙂
  • Druhý den už byli všichni otrlejší, komplet Hopovic skupina se dokonce po obědě oddělila a samostatně zamířila na jednu z atrakcí, zatímco my šli znovu na Silver star.
  • Všechny děti daly celý výlet s přehledem a v pohodě.
  • K právě dodaným GoPro záznamům jen tolik, že syrové a přirozené hlaholení, smích, nadšení, radost, adrenalin a euforii u dospělých, a k tomu výskání a neustálé “Hele, koukej!” či “Tati, vidíš to?” od dětí, bude radost sestříhat na nějakou rodinnou videopamátku. 🙂

Letíme

K cestě dodám, že Hopovo přehlédnutí mého kilometr dlouhého blikání doprava zavdalo na zajímavou situaci. Můžu být rád, že mě poslechl a nainstaloval si a spustil – i přes počáteční nedůvěru – navigaci Waze, která mi dala jistotu, že v případě dezorientace neskončí ve Frankfurtu nebo v Amsterodamu. Každopádně se ale hodilo, abychom se ještě srazili na rozloučení.

Zpočátku jsem nespěchal – byl odpolední provoz a navíc po naší první zastávce Hopa nemohl nabrat velký náskok. Jenže pak se ozval klasicky hlad a děti navíc zásadně vypijou láhev vody za 10 minut, aby pak překvapeně hlásily, že musí na záchod. Asi znáte… Absolvovali jsme tedy jen k Norimberku celkem tři zastávky v úhrnné délce cca 15-20 minut (WC, McDonald’s a palivo).

Když mi Hopa později poslal (během své první pauzy) svoji polohu, bylo jasné, že ho nedojedeme, ani kdybych se zbláznil. A pokud ano, tak někde v Praze, s vypětím sil. Nakonec ale řekl, že bude brát benzín za hranicemi a zavolá.

Protože je od Norimberka neomezená rychlost téměř až na Rozvadov a provoz na téhle dálnici je minimální (do ČR zjevně nikdo nejezdí :D), povedlo se nám nakonec přistát na pumpě vedle jeho auta ve chvíli, kdy přicházel od pokladny. Myslím, že lehce divočejším příjezdem jsme pobavili veškeré osazenstvo pumpy.

V Praze jsme pak vystupovali ve 21:33 s ujetými 634 km a celkovou průměrnou rychlostí 125 km/h. Ideál.

Mimochodem – Hopovy neustálé poznámky o placené sekci berte jako náš interní humor a nenechte se jimi znepokojovat. Já ho zase někdy někam vytáhnu, třeba v roce 2024. Až bude blog slavit pět let provozu. Jen ještě musím vymyslet, kam. 😀

Komentáře: 2

  • Blue fire je proste mazec, ziadna ina draha na ktorej som bol vo mne nevyvolala také pocity ako táto.

  • Jinak placená sekce by byla v pohodě, věřím, že železniční nadšenci by se nebránili nějakej obulus přihodit. Stejně tak i my normální. 🙂

    Nebo aspoň něco na způsob patreonu.

Vítejte na blogu o zážitcích a příhodách strojvedoucího Českých drah.

Texty zde jsou ryze subjektivní. Občas vtipné, jindy kritické, často vysvětlující. Čas od času i nekorektní či hrubšího charakteru. A nejen o železnici!

Snad se u nich budete bavit podobně jako autor, který je sepisuje.

Archivy

Kontakt