Něco navíc

Po dopsání posledního článku jsem se v poklidu přesunul do práce a měl před sebou jen kraťounkou pětihodinovou směnu. Otočím jeden pár vlaků, zaparkuju mašinku a pojedu domů.

Když je dobrá konstelace a podaří se mi vytelefonovat umístění lokotky předem pro kolegu na ráno, lze ušetřit několik cenných minut. S ohledem na výlukovou činnost je i pro sloužící výpravčí příjemné vědět zamýšlené plány dopředu, protože si mohou lépe naplánovat následující posun. Vytrhané koleje jim práci skutečně neusnadňují.

Ihned po příjezdu do práce ovšem zjišťuju, že moje směna bude jiná. Nekoresponduje s vytištěným směnářem a liší se i její konec. Mračím se – mám jen jeden krajíc chleba a hrozí tedy, že budu před koncem šilhat hlady.

Strojmistr mě ovšem chlácholí, že se není čeho bát, protože se možná směna vybarví dorůžova díky odpadnuvšímu chystání odstavené mašinky pro kolegu a její předání na ose. Vše si raději později telefonicky přímo s daným strojvedoucím ověřím a utvrzuji se ve štěstí, které mě potkalo. Raduju se, že se systémem po dlouhé době ukázkově vyje*u. 😀

Systém se ovšem nedává snadno. Zvoní telefon, na něm hradecký strojmistr, a líbezným hlasem mě zdraví. Je to srdcař, který nenechává za žádných okolností dráhy padnout a mám ho moc rád! Rekrutoval se ze strojvedoucího na vyšší pozici a protože vlastní oprávnění na všemožné hačaperky, které už ČD máme, neváhá v nouzi pomoci neznalým nebo nešťastným kolegům. Pomohl mnohokrát i mně, dnes jsem nicméně k medu ukapávajícímu z jeho slov ihned podezřívavý… To po letech u kolejí člověk vycítí, když ve vzduchu něco visí… 😀

Ilustrační foto: Andreea Popa / Unsplash

“Hopiku, tak ti volám a měl bych pro tebe námět na článek, kdybys chtěl,” začal zeširoka.

“Hm,” dím opatrně, “povídej.” A správně tuším, že se nejedná o historku, kterou by mi vyprávěl, ale že budu přímým účastníkem nadcházejících událostí.

“Potřeboval bych, až se vrátíš do Pardubic, ještě dovézt tu boudu do Hradce. Jsi asi v práci autem, viď?” odhaduje mistrně, že nehodlám trávit další spaní na erární matraci na nocležně.

Co teď? Plán usednout na otoman již ve 21 hodin, ruku v ruce s manželkou, nyní vypadá jako vyloučená věc. Zkusím ale ještě pověstné poslední stéblo a otážu se nadřízeného přísným hlasem.

“Hele, tak jako úplně rád nejsem, že jo, co ti budu povídat. Vopravdu je to nutný? Nemá to kdo vodvízt?”

Strojmistr pokračuje ve vysvětlování, že náhradní díl a že do Liberce, a na ráno, protože Žralok po nehodě a končí slovy: “Není tady už vůbec nikdo.”

Můj hluboký výdech s rezignující kapitulací a odsouhlasením výše uvedeného plánu ho potěší a od té doby už věci nabírají rychlý spád. Během chvilky mi na telefonu přistává SMS s číslem soupravového vlaku, ihned po příjezdu na konečnou už mi volá výpravčí:

“Čau, volal stroják, hned si přejdi a pustíme tě před rychlíkem. Ale buď rychlej, jo?”

Potřebné úkony, barva, vyjíždím a pálím bez zastavení do Hradce. I tam jsou výpravčí bdělí, prokličkuju posunem do depa, kde po komunikaci s vedoucím vysílačkou zastavuju na určeném místě. Je tu pusto, liduprázdno. Dříve pulzující místo působí podivně osiřele.

Nová, na výměnu nachystaná Regionova, osobně připravená výše zmíněným strojmistrem, mi ovšem ukazuje, že lidí, kteří dělají něco navíc u našeho podniku není tak málo.

Do vysílačky během jízdy zazní pokyn:

“Hopo, jen si přeskoč, já až budu mít chvilku, tak tu boudu uklidím. Jeď domů za paňmámou.”

Přejedu do stanice, počkám na vykřižování s arriváckým rychlíkem a jedu zase do města perníku. Tady už mi ale štěstí nepřeje – rychlík, rychlík, náklad… Po dlouhých minutách přejezd křížem k depu, odkud se ke vší smůle hlásí ven sestava Regina a 810 na vlak, takže mají logicky přednost.

Lokotku do haly, na kabel, utáhnout ručky, podložit, zamknout, klíče na věšák, SMS o skončení směny a honem domů.

To honem ovšem znamenalo, že v budoucích 12 měsících musím jezdit přes vesnice o dost pomaleji než tenhle večer. V okamžik nečekaného blesku od oktávky zašité za zastávkou mi okamžitě vytanulo přísloví, že neštěstí nechodí po horách, ale po lidech.

Ilustrační foto: Marc Sendra Martorell / Unsplash

Prostě ne všechno se holt podaří zcela na jedničku.