Stalo se: 2. dubna 2021
Jedna věc se mi od loňska podařila. V čase loňského jara, když jsem smolil text o knedlíku, jsem začínal nějak vážně uvažovat o redukci váhy a nutné změně sportovních aktivit. Tenkrát mě ani ve snu nenapadlo, že se s covidem budeme týrat takovou dobu (a je asi všem jasné, že zdaleka není vyhráno).
Slušelo by se připomenout, že jsem nyní skutečně rád, že jsem tehdy zvolil, co jsem zvolil. Po několika bolestných omylech jsem si ověřil, že lze aktivně provozovat i jiný druh pohybu než plavání. A jelikož se mi aktuálně daří fungovat bez zranění, toužím všem vyjevit nynější prožitky.
Pravdou je, že bych potřeboval ubrat na intenzitě. Jenomže to vůbec není snadné. Posuďte sami…
Během současných výluk a covid omezení se dlouhodobý harmonogram směn stává pouze bezvýznamným cárem papíru, který nereflektujte stav věci. Vysvětlení by bylo na dlouhé lokte, ale řekněme, že nepravidelnost směn mi nyní klade značné nároky na plánování času. Je též nutno brát ohledy na rodinu.
Je nabíledni, že luxus každodenní dávky aktivit přesouvá mnoho úkonů stran výchovy, školy a dalších činností na manželku, která je kromě tohoto zavalena ještě dalšími povinnostmi, které pracující ženy s aktivními manželi velmi dobře znají. 😀
Je pro ni naprosto nepochopitelné, že když se vrátím ve volný den brzy ráno propocený z kola, nejsem schopen dorazit alespoň ke společné snídani, protože si musím ihned odběhnout něco kilometrů pro vylepšení vzrůstající kondice. Ani pak ovšem nekončím – usedám pěkně rozehřátý na veslo, kde dalších 50 minut tvrdě makám, až ze mě stříká pot.
Tady malinko odbočím… Protože trenažér disponuje sofistikovaným měřícím systémem, který zapisuje a ukládá klíčové atributy odjeté vzdálenosti (mezičasy, tempo, tep atd.), lze poměrně detailně studovat progres a vývoj celého tréninku za uplynulé odbobí, čímž se bavím od doby, co mám tuhle hračku doma.
I když svou paní zbožňuji, včera neměla – diplomaticky řečeno – svůj den. A protože jsem se s ní nechtěl vadit, zmizel jsem jí navečer raději z očí. V garáži jsem si uvědomil, že jsem na ni hrozně rozzlobenej a ten vztek vetknul do opětovného tahání pačiny, ačkoli jsem ten den měl odveslováno už 20 kilometrů.
Pot mi tekl do očí a štípal, ale po zhruba hodině a dalších 13 kilometrech jsem slejzal naprosto zničený, ale spokojený a hlavně plný smířlivosti k manželčiným chybám. Tedy ve stavu, který znám z bazénu.
V takovou chvíli se opájím velkomyslným nadhledem a schopností odpouštět, takže mi nevadí ustoupit z pevně hájených pozic a podlézavě se vemlouvat do přízně, ačkoli všichni víme, že by to mělo být přesně naopak.
Další den ráno jsem měl do práce nastupovat v 10:34 a bylo tedy nutno sport omezit, abych vše vůbec stihnul. Vstal jsem dřív, došel nakoupit čerstvé pečivo, udělal ještě spícím dětem snídani a nasednul na kolo. Bylo 7:10 a vím, že stihnu jen kolo a trochu vesla. Odjedu okruh a slunce začalo svítit. Říkám si v duchu, že mám běhací boty u trenažéru, tak aspoň proforma zvládnu dva kilometry pro ověření, zda jsem nezapomněl klusat. Utíkám a u rybníka se ke mně připojila nějaká samice od gopnika. Borka komplet v Adidasu, já Under Armour, myslím, že jsme vypadali jako pěknej pár! 😀
Na ves se nám totiž před pár lety nastěhovalo několik kompletních rodin ukrajinských nádeníků. Předák, který je pro spřátelené firmy pase, je velmi přísný, takže se ukázkově asimilovali a nejsou s nimi žádné těžkosti. Zatímco ukrajinští muži na stavbách pracují, jejich ženy vaří doma boršč a sportují, neb se chtějí líbit. 🙂
Běželi jsme spolu jen malý kousek. Ona uhnula ke hřbitovu a já s troškou lítosti pokračoval kolem rybníka a dál – zcela proti původnímu plánu – přes serpentiny, po silnici souběžně s koridorem a kolem kolejí zase zpět. Při doběhu jsem musel zastavit a vychutnat si cílovou odměnu. Ten den u nás začalo skutečné jaro, protože jako každý rok dorazili na pivovarský komín čápi. Jejich focení mě zdrželo, ale nemohl jsem nezdokumentovat symbol, který pro nás hodně znamená.
Ilustrační foto: Rijk van de Kaa / Unsplash
Na veslo zbylo už málo času, ale ošidit se nesmí! Zjišťuju, že sprchu sice stihnu, ale jídlo do práce musí nachystat manželka. Pravda, není z toho úplně nadšená, ale poslušně maže chleba a loupe mrkev.
„Prosimtě, nezapomeň zase na červenou papriku,“ úkoluji ji přes proud vody. 😀
Do práce jsem přijel díky prázdným silnicím s rezervou a spokojeně odjel požadované výkony s vědomím, že můj život je sice těžký a složitý, ale přes to všechno jsem s ním vlastně docela spokojený.
O takových Ukrajinkách čtu prvně, to tedy koukám.
Ale paprika do práce je riziko, kdyby se vyskytla pálivá mrcha😆.
👍👍👍