Dnes tady původně nemělo být nic. Uvažoval jsem, že psaní na nějaký čas utlumím. Co jsem o fírování říct chtěl, jsem už dávno řekl a není nutné tady dále ztrácet čas. Navíc postupný pokles reakcí pod články je hmatatelný a souvisí s momentální náladou ve společnosti. Nikdo nereaguje, nechce se projevit, moc práce, lepší prostě mlčet.
Mlčet?
Je to více než rok, co jsem si přišel během nástupu do depa pro klíče od jednotky. Kromě kmenových pardubických strojvedoucích tam seděl i letitý cizí kolega z nedalekého provozního stanoviště.
Když někam vstoupím, pozdravím. Pokaždé a nahlas. Ahoj! Čau! Zdravím, kluci… Přijde mi normální, že ostatní odpoví. Tedy pokud nejsou zabraní do hovoru, tam je nereakce omluvitelná.
Cizí a starší kolega na mě podmračeně koukal a mlčel. Ještě jednou mu přímo do očí říkám pozdrav a reakce je jedno velké nic. Ačkoli nemám extra paměť na obličeje, jeho tvář se mi okamžitě vypálila do sítnice.
Včera
Včera jsem dovezl malý motorek ze žďárecké zesily a dojel ho vyzbrojit. Protože je u nás díky přestavbě stanice tuze málo kolejí, musel jsem ke vší smůle na 14. koleji (zakončené zarážedlem) vyčkat odjezdu Reginy, která mě blokovala.
Jelikož šlo o poslední vlak mého dne, těšil jsem se domů a jakékoli zdržení představovalo komplikaci. Nicméně chápu, že když má výpravčí koleje obsazené, posun odstupující 810ky prostě musí počkat.
Bouda konečně zmizela, doprava mě bleskově protlačila k čerpačce a pak do depa. Do haly, odstavit. Hlavně nesmím zapomenout vzít poštu. Klíče na háček, klíče od D3 na věšák, podepsat knížku… To vše mi běželo hlavou, když jsem otevíral kartou dveře od budovy.
Přímo proti mně jde fíra, automaticky říkám ahoj. Jdu ze světla do tmy, zaostřím a… Hádáte správně. Opět zamračený pohled, zase žádná odpověď, jen zírání skrz mě. Jak kdybych neexistoval.
Ilustrační foto: Jonathan Borba / Unsplash
Už jsem se neudržel a nahlas sprostými slovy glosoval jeho elementární neslušnost tak, aby mu došlo, že když se někdo chová jako naprostá p*ča, tak ho taky tou p*čou budu titulovat!
Čekal jsem, jestli mi zkusí něco odpovědět, reagovat nebo se na mě utrhne. Nic.
Možná jsem zněl tak vytočeně, že nepokládal za rozumné moje rozpoložení narušovat nějakými vytýkacími litaniemi. V hlavě mi potom blesklo, jestli třeba není jenom hluchej, ale to by neprošel přes doktora. A navíc by odezíral ze rtů.
Delete
Mám šťastnou povahu. Nikdy se nevydržím dlouho zlobit. V současném složitém světě využívám vlastním stylem vyvinutý postup, který mi umožní (díky zjednodušení prožitých událostí) vypořádat se s nemilým a nečekaným jevem.
Zařadil jsem si tedy kolegu do zvláštní kategorie s názvem “To je …. ….”, kam umisťuji jen významné exempláře. Po další chvilce přidal ještě zasloužený rozlišovací přídomek nebetyčný.
A navíc
Když jsem si šel dnes ráno zaběhat, došlo mi zhruba na pátém kilometru, že bych si vlastně mohl tímhle téměř kolejovým zážitkem splnit týdenní úkol. Tedy nový článek na pondělí.
Navíc se tu nabízí poučení: Když vás pozdravím, je slušnost mi odpovědět. Ať si vás nemusím zase dávat do škatulky. 🙂
Pokles reakcií si tiež všímam, no priznám sa, ja napríklad nepíšem pod články. Nie je to preto, že by sa mi nepáčilo, len proste nemám čo povedať. Mňa náhodou toto čítanie veľmi baví a priznám sa, že každý deň sledujem, či nevyšlo nieco nové 😅
Nepřestávejte psát! Vaše psaní je trefné, vtipné ze života a bohužel život je teď takový.
Jo, taky to je pro mě výstup do jiného prostoru, jsem z úplně jinýho oboru a tohle je zajímavý číst.
Jen piš dál. I ty jsi vinen tím, že od září makám jako blbej abych si dodělal maturitu a snad mohl jít jezdit také. Obzvlášť teď, kdy se mi blíží zkoušky z povinné a nenáviděné němčiny, do toho začala plná sezona v současném zaměstnání, a také mi začala “zemědělská” sezona. Takže sirky v očích a pondělní článek mi pomáhají při rozjezdu nového pracovního týdne…
Dobrý den !!!. Já tvoje články čtu pravidelně, I když pracuji v úplně jiném oboru, ale taky s lidmi, připadám si někdy hodně podobně… a s tím zdravením to mám úplně stejně, už moje máma říkala, I ta kráva zabučí, když vejdeš do chlíva 🤣🤣
Mě jako malého učili: Pozdravit je slušnost, odpovědět povinnost!
Nejen na dráze jsou p*če. Pracuji ve firmě, 200 lidí, většina s VŠ tituly. Jsem už věkově za padesátkou, služebně 25 let. A mladí jdou proti mně, hlavu dolů a ani slovo. Já pěkně nahlas: “Dobrý den!” a nic… Toliko ke zdravení. O tom, jak to vypadá po odchodu těchto lidí z WC, je jiná kapitola. Jestlipak je maminka učila takovéto základní věci?
Já teda profesně k vlakům vůbec nepatřím, prostě ty mašiny a lidi kolem JEN obdivuji. A jízda vlakem (i díky práci) je pro mě vždy zpříjemnění života. A že už jsem toho těmi 🚂🚃🚃 nacestovala. Vaše články mě vždy potěší. Ne vždy máme ty dny růžové, to je prostě život. A to že lidi nereagují na Vaše psaní, neznamená že je nečtou a těší se z nich.
No sakra to je ale slohová práce 😁, tak pište, pište, věřte že potěšíte lidi, kteří ne vždy mají čas reagovat.
Ať se daří. M. V.
Pod to se podepisuji. Ač nemám většinou jak článek komentovat, každý týden čekám na nový a vyhrazuji si na tento web čas o pracovní přestávce. Takže prosím pokračovat bez ohledu na počet komentářů
Tak zrovna, když najdu stránky, kde je popsáno jak si splnit svůj sen, tak útlum?? 🙂
Kdes byl teda celou dobu, když jsme Tě potřebovali, no? 😀
Jestli tu nebudou nové články, tak sem přestanu chodit! (Pohrůžka je to snad dostatečně strašidelná…)
Dneska vstanu dříve, cucim sem a nic… tak si rikam unavil se, protože psal mimo rytmus. A teď čtu, ze mame zdravit. Tak zdar a věř, ze pondělí zacina na těhle stránkách…
Hopo, nerob zagorku! Palacky uz z Tebe sice nebude, ale jinak dobry ;-).
Vaše paní má určitě ze školství zkušenosti s nezdravením, nejen u těch malých ďaurů a s blbci tuplem. A nepřestávejte.😁
Dobrý den, pane Hopo,
troufám si o sobě říct, že jsem slušně vychovanej. Bylo mi tak 12-13 let a měli jsme v baráku souseda, nějakej pan Skůra, kterej prostě neodpovídal na pozdrav (nikomu, nejen mě) a jen koukal jinam. Tak jsem ho jednou počastoval vřelým pozdravem “Nazdar, p*čo” a hnedle mým rodičům přistála stížnost. Nicméně rodinný soud uznal, že jsem byl svým způsobem v právu a krom pokárání jsem dostal i poučení “Tak už toho vola nezdrav”. Tož tak.
A to my si jako malí dělali srandu, když třeba jeden dědek odpovídal a šel po nás holí, přitom. Vím, nic kloudného to není, ale nešlo nevzpomenout.😄
Jako významný člen mlčící většiny prosím PIŠ a nepřestávej 🙂
Ahoj,
ono s tím zdravením a nezdravením je to složitý. Jsou depa, klidně i větší, kdy se zdraví všichni a je jedno, jestli přijde posunovač, ředitel nebo kolega.
Pak jsou depa, kde tohle úplně nefunguje a elektrikář nezdraví motoráře, protože je to pro něj strojvedoucí druhé kategorie, motorář v trati pak nepozdraví záloháře a topíráka, protože ti jsou ještě horší, třetí kategorie.
Mám štěstí, že dělám v depu, kde jsou lidi normální a zdraví se, jen tak ze slušnýho vychování nehledě na funkci, trakci či roky u dráhy 🙂 Speciálně lidi, co neumí zdravit, zdravím přesně dle receptu – podívat se do očí a pozdravit ještě jednou a výrazně. A když někdo neodpoví, v klidu utrousím něco o tý krávě, chlívu a zabučení. Dost často to má uspěch, protože pak už neodpoví fakt jen arci**** 😀
Ahoj, úplně náhodou jsem se dostal na tyto stránky při pauze ve směně.
Dělám to co Ty již téměř 47let. ( No, 23 let trochu v jiném postu, ale na mašině). Jenom k tomu pozdravu, také mě to trápilo kdysi, když mi neodpověděl ani o 30 let mladší. Ale potom jsem si “udělal” jedno pravidlo. Když jsem někoho pozdravil 3x, bylo jedno jestli to byl kolega mladší, nebo starší a nedostal odpověď, tak již nezdravím ani kdyby se klaněl. A důvod mu vždy řeknu.
Přeji Ti jen samé hezké zážitky na cestách.
Těch Pardubic mi je líto, neboť jsem tam prožil 44 let.
Jirko takhle to dělám úplně stejně,nahlas , poprvé -může myslet na něco jiného, podruhé –třeba špatně slyší a potřetí – už mě za to nestojiš.
když už teda zabučet,
tak HOPO,
já tu tu čtu, protože cením lidi s velkou hlavou
Ahoj,
já sem chodím právě pro nabytí vhledu a zájmu (dost mě zde baví věci z provozu, hodící se do praxe, a když je v tom zařazena dopravní teorie… ty příběhy ryze o osobním životě si čtu spíše málokdy, byť dobře doplní téma blogu), protože se chystám jít na strojvedoucí nebo výpravčí (zprvu ofc signalistku, ale těch je hodně, mělo by se pak co nejdříve na výpravčí).
Nejdříve jsem to vzdala, neboť jsem nikdy od roku 2018 (nějaké 3 nebo 4 odpovědi na nabídku) neprošla přes taková ta výběrová řízení přes Jobs apod. při hlášení se na strojvůdkyni, letos jsem ale pochopila a bylo mně i doporučeno bývalým instruktorem strojvedoucích při mém prvním zácviku na vlakvedoucí cestou do Jeseníku při úplně náhodném setkání, že je lepší jít na to jinak – je to nevýhodné přes nějakou “osobu z personálního”, která dělá výběrko pro X odlišných pozic, což nepochopím, a má na starost obrovský úsek…
Plus zde se o profesi píše čtivě a čtverácky.
Přeji méně dramátek na pracovišti a myšlenky na něco jiného než na mlčící ryby. 😀
Píšu vyžádanou reakci 🙂 Díky za články