Minulý týden, během jarních prázdnin v regionu, jsem společně s rodinou strávil na lyžích v Jizerských horách. Lokalitu, kterou navštěvuji od svého batolecího věku, zbožňuji podobně jako letní dovolené na Sázavě.
Chata, kde se zdržujeme, se za několik desetiletí prakticky v ničem nezměnila a její spartánské a prosté vybavení mě podivně uklidňuje. Počasí nám přálo a sněhové podmínky umožnily využít plně areál Špičák, kde se v uplynulých letech masivně investovalo.
Vývoj
Roky si tak plynou a já je nevnímám. Jezdím sem už 40 let. Mám to tu strašně moc rád. Přesto uvažuju, jak moc se prostě všechno změnilo.
Já začínal na nekonečným laně na vleku u chaty. Mrazy -10, od rána zima jak prase, já na sobě jen šponovky, bundičku z vixvajlantu, rukavice z koženky, který nehřály. A kotvičku, která se navlíkala přímo na lano, jsem vozil v ruce. Táta mi zakazoval si ji vázat kolem těla, aby mě nepomlátila v případě pádu.
Kopec měl 130 metrů, ráno od osmi jsem byl na svahu. Sešlapat napadaný prašan, akceptovat muldy a plotny, které se záhy vytvořily. Jezdilo se bez přestávek až do pozdního odpoledne, kdy už byl maník, který všem smradům z chaty navlíkal kotvičky, nadojenej z těch 40 grogů, který od rána vypil. 😀
A nenapadlo mě, že bych na horách dělal něco jinýho než lyže. Naši si nás prakticky nevšímali. Bylo nás na svahu třeba patnáct – známí a příbuzní.
Ilustrační foto: Maarten Duineveld / Unsplash
A teď
Čtyřsedačková lanovka, svah upravenej a vyžehlenej rolbou. Já chválím svoje děti, aby je to bavilo, motivuju a přemlouvám, že ještě pojedem. Nikomu není zima. Všichni máme hadry jak Tomba. Prckové jezdí jenom s náma. A po třech hodinách jsme už unavený a jdeme na chatu.
Odpoledne jsme si udělali procházku do cukrárny. Zhruba čtyři kiláky z kopce. Jakože za odměnu. Došli jsme do cíle, děti jsou ale unavený a bolí je nožičky. Manželka udělala psí oči a rozhodla! Šel jsem do kopce na chatu sám – pro auto. A dojel pro ně. 😀
Při dupání do kopce si představuju, že mi to vůbec nevadí. Ale na mysl se mi tlačila otázka. Zda bych já, ve stejném věku a za předpokladu, že by mě táta vzal do cukrárny, mu posléze řekl, ať dojde pro embéčko, aby mě mohl odvézt, protože mě bolej nožičky. Nejspíš by se mě na místě zřekl! 😀
Resumé
Vidím, že tyhle dovolený nejsou vůbec o nóbl ubytování nebo echt horách. Na to bych nejspíš ani neměl. Ale dětem je to putna. Užívají si pocit bezpečí. A říkám si, že když jim zvládnu dát půlku toho, co dali naši mně, budu spokojenej až na půdu. Holt se musím snažit. 🙂
Moc hezké. Jinak děti mají dnes fyzičku hroznou, když jsme těsně před Covidem, tj. před sezením u počítačů, pořádali běh do vrchu, mysleli jsme, že sedmáci i kluci ze šestky umřou, jak byli fialoví. A to šlo o pár metrů.
Moje ratolesti (3 a 5) potřebují motivaci – jen tak pro radost venku nebudou, musí mít cíl. Sebemenši – třeba kešku, neobvyklé hřiště v cíli výletu apod. Většího kluka jsem v lednu vzal na noční procházku sněhem, asi 8km a 300m převýšení s tím, že to je fakt drsnej výlet pro velký chlapy. Sám se nadšeně nachystal, nasadil čelovku a ušlapal to bez protestu a asi protože na konci byla pizza a svezení vlakem domů, pořád mi říká, že musíme stejný výlet zopakovat:) — ale jinak bude do kopce nadávat.
Nakonec já jsem v tom stejný, nazdařbůh se nevytáhnu běhat, musím si najít nějaký cíl, uličku co neznám apod.