Mínusové teploty a sníh, kterým jsme tak nějak odvykli, způsobují u mnohých zásadní divení. Pro mě, coby elektrického novice, ovšem přinášejí zjištění, že pod dráty je teda díky kilovoltům z troleje o dost tepleji a komfortněji.
Zapsáno: 10. 1. 2026
Ne že by to bylo bez vady. Stádo Panterů, které se kolem Pardubic prohání, občas vyplivne nemocný kus. Přijdete ve tři ráno na stanoviště a zjistíte, že díky vadnému zabezpečovači neodjedete. Nepomůže koumáctví, triky a snaha. Vyzkoušíte skutečně všechno, vzbudíte dokonce kolegu, který ochotně a s nebývalou laskavostí radí a doplňuje. Přesto se správný provozní stav nedaří navodit.
V daleké České Třebové si strojmistr uvědomí, že jiný Panter stojící kilometr od toho vašeho bude potřeba až večer. No tak se to všechno provolá s dispečerem a CDP a vy se k němu rychlou chůzí přesunete. Odemknout, testy, zabrzdit, teplo tu je. Z Pardubic ke Kolínu vyrazíte s 20minutovým zpožděním. Díky současnému grafikonu, kdy jsou po trati čekací doby a můžeme projíždět zastávky, se prodlení v Přelouci minimalizuje na půlku a do cílové destinace dojedete dokonce s náskokem.
Kontrola
Přes všechnu snahu nás ovšem zaměstnavatel nenechává růst jako dříví v lese. Druhé ranní vstávání po sobě ve 2:15 nemůže nikoho bavit. Ani já nejsem výjimkou. Po odvezení prvního vlaku do České Třebové mě čekalo příjemných 21 minut, kdy jsem hodlal zavřít oči, abych načerpal staminu na sportovní výkon, který mě čeká po poslední točce na Kolín.
“Ahoj Hopo,” zazní po zaklepání na dveře. Strojvedoucí instruktor, který se po dlouhé rekonvalescenci vrací zpět do služby, přišel na kontrolní jízdu. Oproti jiným profesím bývá takováhle prověrka připravenosti u nás málokdy stresující. Borci inspekci vykonávající nemají snadnou pozici. Musí umět povzbudit, potěšit a otcovsky vyslechnout skepsi zasaženého pracovníka. Stejně jako nemilosrdně pom*dat a umravnit drzého rebela, který má pocit, že nad jeho mistrovství v širém světě není.
Zkoumání, které mě ten den čekalo, bylo asi nejdetailnější, co jsem kdy ve své milované práci zažil. Vytahoval jsem ještě před jízdou všemožné bumážky, osvědčení, zmocnění, průkazky, dýchal na alkohol, předváděl ústrojovou kázeň, obuv, kontroloval se tablet, kniha předávky, údaje v ETCS a jeho nepotvrzování před znakem návěstidla, čas vykonání zkoušek brzd, údajů ve zprávě o brzdění a poté následovala ještě hodinová jízda.
Dostalo se mi jen jednoho doporučení a nebral jsem v ho v žádném případě jako výtku. Kolegovi, pod jehož dozorem jsem vlak vedl, se při stahování zpoždění, které jsme nabrali díky soukromým předjíždějícím rychlíkům, zdálo, že jedu v některých úsecích zbytečně defenzivně a moje brzdění se mu jevilo jako bázlivé a brzké. Ukazoval mi své body, odkud se zcela bezpečně nechá začít snižovat rychlost a stále zbyde značná rezerva díky bohatě přebržděné jednotce.
Úplne popravdě bez studu jsem se přiznal, že zatím nemám z vysokých rychlostí nadřený odhad, že si úseky dělím na části, z kterých se mi lépe dávkuje brzdný účinek a nehrozí mi potupné použití rychlobrzdy. S pochopením přijal mé vysvětlení a rozuměl obhajobě, že necelý rok je k dokonalému vyježdění stále dost krátký čas.
Když jsme se v Pardubicích loučili, potěšil mě krátkým slovním vysvědčením, které obsahovalo slova chvály. Významně mi to zlepšilo zbývající čas poklidné služby.
Dojmy
Je stejně zvláštní, jak moc může fíru potěšit, že si někdo všimne, jak se snaží a že je ve práci oddaný. Nedělá to pro okolí, nepotřebuje obdiv. Vykonává práci co nejlépe. Především proto, že ji bezmezně miluje. I přes všechno zpí*ené vstávání, pojeb*né mašiny plné chybových hlášek, s kterými si nikdo neví pořádně rady, člověk nezapomíná na svou odpovědnost a vlastní přítomností dokáže předejít spoustě mrzutých situací.
Ten večer, kdy se mi únavou klížily oči, jsem obdivně a pokorně zkoumal fotku lomu kolejnice, kterou při jízdě vlaku objevil kolega Luboš. Vážím si čím dál víc lidí, kteří prostě dělají, co se od nich čeká a díky odhadu, vnímání a zkušenosti okamžitě reagují na potenciálně rizikovou situaci.
A jsem strašně moc rád, že ocenění, které od našich ČD nadřízených za špičkový výkon služby pro kolegu dorazilo, nebylo pouze finanční. Hubovat a nadávat je normální, to dělá každej. Ovšem pochválit, ocenit a povzbudit umí dnes už málokdo.
A za sebe si říkám, že to zase tak moc nestojí.
