Jedno ráno

Občas se zdá, že mám v práci božský klid.

Zapsáno: 9. 11. 2023

Člověk dělá věci z rozpisu, všechno náramně sedí a vychází. Je čas vychutnat si dobré jídlo, přečíst něco kvalitní literatury v 35minutových dírách mezi vlaky.

Točíte osobáky, spěšňáky, venku krásně barevná podzimní krajina a uvnitř člověka, kam běžně nikdo nevidí, se tetelí pocit štěstí, který je dopřán opravdu jen několika málo vyvoleným.

Krása nesmírná

Zastavíte se na noc v Hlinsku. Odeberete se na pokoj číslo čtyři hned vedle záchodu a potěšeně vnímáte, že naši pověření pracovníci zareagovali na hněv prostého lidu a nechali vyměnit fixlující plynový kotel. Je zde velmi příjemně a čistá postel láká k odpočinku.

Před usnutím, které nastupuje záhy, neboť jste kromě vozby vlaků ráno skutečně kvalitně odsportovali, si jen rychle promítnete, že budete spát skoro devět hodin. Luxus, který je vám dopřán malokdy. I doma.

Ráno je potřeba odvézt dolů 5316, nahoru 5315 a zas dolů (zrychlenou) 5320, vyzbrojit a potom vyrazit přes bazén domů, kde ani není potřeba spát, protože jste plni energie z dobré noci. Navíc vás čekají, chacha, dva dny čistého volna a jdete potom až na noční. Takže skoro tři dny.

Spíte tvrdě a kvalitně. Ráno vstáváte šest minut před budíkem hrajícím tradiční vypalovačku a máte dokonce silnou erekci, která vás bůhvíproč rošťácky potěší.

U čištění zubů koukáte oknem do studeného rána. Vidíte boudu a skrz dveře svítící kontrolku sepnutého bufíku, takže v ní bude teplo. Tvl, jste prostě happy guy!

Seběhnete schody a pozdravíte se zvesela s výpravčí. Dobré ráno, máte to na třetí. Jo, tak jo, já až si to oživím, krátce písknu, kudy pojedem? Přes žďáreckou stranu, dám dolů šraňky a rozsvítím posun. Budem pak odjíždět z druhý. Tak jo, díky, mějte se a na shledanou.

Ilustrační foto

Zásah, potopená

Dojdete k Regině, odemknete. Zapnete odpojovač baterií, hurá na stanoviště, zapnete řízení, pískáte si, chcete nastartovat a… Nestane se nic.

Všechno krásné je v pi*i! Zamračíte se krátce v předtuše vlastní chyby. Že je třeba už navolený směr, blbne tlačítko. Ne, nic z toho. Tvl, co to zase je?!

Rychle na druhé stanoviště. Tam taky nic není. Do rozvaděče. Jističe, všechno OK. Shodit kudly, znova nahoru. Nic!

Napětí? Je ho dost! Hm.

Na displeji se ovšem po chvilce objeví nová hláška. Nízká hladina chladící kapaliny. Divný, díval jsem se, voda tam je. Zpět k rozvaděči, hladina přesně mezi ryskami, viditelně ok. Otevřete víčko a dolijete obsah láhev. Hláška pořád svítí. Jističe, nic. Zároveň víte, že čas běží a za třicet minut máte odjíždět. Nefunguje ani nouzový start. Kouslá karta? Těžko říct.

Ku*va!

Jdete informovat výpravčí o problému a že mašinka nejezdí. A začíná to, co mám u ČD i SŽ (minimálně v mém rajónu) doopravdy rád. Ať jsme, jaký jsme.

Lidi, kteří podobné situace řeší, začínají konat. Je to vlastně koncert. Výpravčí volá dispečera, informuje moji vlakvedoucí. Ta obchází cestující a vysvětluje, že 5316 asi neodjede.

Mezitím dispečer ČD operativně vymyslí, že ze spěšňáku, co přijede z Havlbrodu asi 20 minut po času mého odjezdu, udělá zastávkový osobák, s kterým se svezu do Chrudimi i já. Tam na mě bude čekat od končícího kolegy nachystaná 5315. Tedy bouda, která by tam jinak stála plonkově až do oběda. Pro tu “mou” mrtvolu si přejede někdo z Havlbrodu a vezme ji do opravy. Stojí beztak bokem, nepřekáží.

Na to, jak blbě to v mých očích vypadalo, se situace vyvinula luxusně. Telefonicky si jen potvrzuji s kompetentními osobami celý průběh operace a jdu si na neschopnou 5316 pro batoh a klíče, abych ji zamknul.

Stejně mi to ale nedá. Znovu nahazuju kudly, klepu vozmistrovským kladívkem na expanzní nádrž v místech, kde tuším plovák a říkám magické opravárenské zaklínadlo “Proč to ku*va dop*dele nejde? To je verk zam*danej!” Shazuju jistič řízení č. 1.

Je jasné, že to nepomůže, protože už jsem to zkoušel dvakrát, ale jiskřička naděje mi díky zvědavému, odpočatému a vzteklému egu, které těžko snáší nemožnost řešení situace, nedá pokoj.

Zapnu řízení, vrátím se k jističi, nahodím ho, jdu do kabiny a… hláška o kapalině je pryč! Zmáčknu zelené tlačítko startu. Regina se otřese a s notoricky známým zachrochtáním motoru naskočí. Ten se vzápětí ustálí na pravidelném chodu. Je vyhráno!

Tak zase jinak

Volám dispečerovi. Dobrý den, omlouvám se, ale mám opraveno. Vše v pořádku a s vlakem odjedu. Rozumím, paráda, pojedete.

Paní vlakvedoucí se přišla zeptat a hned běží informovat výpravčí. Ta už má info od dispečera, že se vše vrací do normálu.

Já ovšem musím ještě zatopit, zprovoznit WC, nafoukat vzduch, udělat brzdu, vyzkoušet KBS, povolit ruční brzdy, oddělat klíny, mrknout na nádrže a přeposunovat k perónu.

Hned po zastavení přeběhnout na druhou stranu, už mi svítěj, bleskem nastavit informák, číslo vlaku do vysílačky, do rychloměru, podepsat knížku, najet tablet, výzva strojvedoucího, zavřít dveře a jedem!

Zpoždění na odjezdu čtyři minuty. Se*e mě to, ale říkám si v duchu, že třeba něco stáhnu. Jenže jak padá listí, smeká se to fest, nejde jet ostře. Ve Žďárci ale ušetřím minutu, při křižování v Cejřově dokonce dvě. Do cílové stanice Chrudim dorazím pouze s minutovým mankem.

Přecházím na druhou stranu, páč za dvacet minut pojedu zase zpátky. Sepisuji záznam o závadě do SAPu a žádám, aby boudu v opravně prohlédli. Sepisuju hlášení strojvedoucího pro vyšetřováka, abych vysvětlil, proč jsem nedokázal odjet včas. Sepisuju i odpověď manželce, která mě instruovala, abych koupil dvousetgramové čokolády na vaření, neboť jsou ode dneška v akci.

Vezu 5315 nahoru, předám zlobivou Reginu s pečlivým popisem kolegovi. Vlezu na jeho stroj a mám před sebou poslední vlak.

914

V oddíle 914 procházím kolem čtyř žen. Věk zhruba 45-50 let. Pozdraví mě a jsou rozesmáté. Vypadají vesele, takové kapku rošťačky. 🙂

Vlezu na stanoviště a usednu na rozvrzanou židli. Podepisuju knížku předávky, píšu číslo vlaku, lovím z báglu nabíječku a mimoděk registruju hovor dam z oddílu.

“Včera jsem si koupila v akci tajdlety Leros leginy. Tady jak je ten šev, ten mi nějak vadí. Jak mi tam překáží kachna,” povídá jedna.

“A co teprv chlapi, když tam maj vejce,” ozve se druhý hlas.

“No jo, máš to takový jako tepláky s buchtou,” přidá se třetí.

“Je to moc vidět?” ptá se první hlas.

Přerušil jsem chystání vlakových náležitostí, otevřel dveře od stanoviště a povídám:

“Skoro vůbec! Nebejt toho, že o tom mluvíte, ani bych si ničeho nevšimnul. Nemůžete je mít na sobě třeba obráceně?”

Smály se moc. Měly velkou chuť dál vysvětlovat, že od toho je vpředu jedna čárka, aby se poznalo, kam co patří. Že už se nenašívaj cedulky a že je to takovej příjemnej materiál.

Byl bych si i povídal dál, páč minimálně ta jedna s pevnejma trojkama vypadala hodně do hry, ale vzpomněl jsem si, že nejsem ve vlaku kvůli rozesmívání ženskejch. Jednak mám tu svoji doma a taky mám za minutu odjíždět a nemám ještě nachystanej tablet, napsanej rychloměr, neověřil jsem brzdu a tak dále.

Nadrilovaná a pod kůží zažraná disciplína je u národního dopravce hned po bezpečnosti na úplně prvním místě.

Proto 5320 odjížděla s rozesmátým a spokojeným fírou na sekundu přesně.

Tak, jak to má být! 🙂