Když se kolej smeká

K

Včera jsem odpoledne jezdil za deště a nějak mi začalo docházet, že je tady opět podzim. Tohle období je často pro strojvůdovské ježdění nepříjemné. Začne padat listí a koleje se mnohde mění v nečekané kluziště.

Obecně všechno ježdění je super. Až do chvíle, než si smekání člověk sám zažije.


A pak najednou člověk jen čumí a říká si:
“Ty vo*e, dyť to nebrzdí, pí*o, co to je?! Já prostě nezastavím!”

Nervy nadranc. Tep 200. A najednou je vlak o pár set metrů dál a zpomalení nikde. Pořád stejná rychlost. Pocit nepopsatelný.

Práce u dráhy mě krom jiného naučila pokoře a opatrnosti. Nemám strach, ale velký, velký respekt. Nemyslím si, že jsem neprůstřelnej. A stále mě to velmi baví, jakkoli pateticky to může znít.

Zkusím rychle vysvětlit, co takové smekání znamená. Klíčová je mez adheze, nebo chcete-li – přilnavosti.

Výhoda jízdy po kolejích je jasná – nízký valivý odpor. Jenže co když se potřebuju rozjet? Anebo – a to je důležitější – zastavit? Psát budu o Regionově kvůli jednoduššímu popisu. Nicméně výklad platí s určitými odchylkami i pro ostatní lokomotivy a vozy.

Regina má čtyři nápravy, celkem osm kol. Je nutné si uvědomit, že celá ukrutná váha lokomotivy (více než 40 tun) a všech lidí uvnitř leží na osmi malých ploškách, úplně hladkých. Každé kolo se dotýká koleje zhruba 5 centimetry délky a 1 centimetrem šířky. Na lokomotivách i vozech je protismykový systém – něco jako ABS v autě. Jenže tohle zařízení není zdaleka všemocné.

Regina je při rozjezdu do stoupání mnohem náchylnější k prokluzu, protože má hnanou jen jednu nápravu. Takže dvě z osmi plošek, které jsem zmiňoval, musí rozjet desítky tun váhy stroje a hmotnost lidí, kteří sedí uvnitř.

Pokud je jízdní plocha kolejnice hladká, paráda. Jakýkoli bordel je nepříjemný, což je na kolejnici poznat i vizuálně (není lesklá, spíš je tak zvláštně posmrkaná; obvykle rozježděným listím a prachem). Nepříjemné jsou třeba přejezdy, kde další špínu natahují auta na pneumatikách. Přeleželá tráva přes kolej je asi úplně nejhorší. Když ji mašinka přejede, udělá se kolem blátíčko, klouzavá emulze. A už se smekáme.

Opět je tady nesmírně důležité poznání trati, o kterém jsem už psal. Fíra díky němu zná místa, kde je potřeba brzdit v tomhle období mnohem dříve a dojíždět výrazně pomaleji. Klidně už 500 nebo i více metrů před nebezpečným úsekem. Není totiž vůbec problém silnějším dávkováním brzdy zablokovat kola a jet smykem, čímž na kolech – v zásadě okamžitě – vzniknou plochy. To znamená, že v místě, kde se styčná plocha zastaveného kola smeká po koleji, vznikne “probržděná” rovná plocha.

Nepěkně to potom při jízdě dupe, hodně hlučně, a snižuje se výrazně komfort jízdy pro cestující. Drážním slangem je to tzv. obutý.

Jeden nováček fíra měl dokonce přezdívku obuvník. V začátcích se mu několikrát stalo, že neodhadnul dávkování brzdného účinku a lokotku obul. Byl proto “za trest” uklizen zpět k posunu, aby se znovu pořádně naučil brzdit v malých rychlostech. Po této “karanténě” se později vrátil zase na trať. Výsledek? Jezdí spolehlivě a nejsou k němu připomínky. Spíše naopak – je z něj spolehlivej, pečlivěj a klidnej jezdec. Zkušenost k nezaplacení.

Asi teda nejen já doufám, že listí blízko kolejí rychle opadá a budeme mít zase 11 měsíců pokoj. 😀

3 komentáře

Vítejte na blogu o zážitcích a příhodách strojvedoucího Českých drah.

Texty zde jsou ryze subjektivní. Občas vtipné, jindy kritické, často vysvětlující. Čas od času i nekorektní či hrubšího charakteru. A nejen o železnici!

Snad se u nich budete bavit podobně jako autor, který je sepisuje.

Archivy

Kontakt