Nabitý týden

Týden plný radostných událostí mám úspěšně za sebou. S určitým uspokojením se za ním v dnešním textu ohlédnu.

Zapsáno: 18. 11. 2023

Stihnul jsem vyřídit drážního doktora a nutnou periodickou prohlídku, kterou po nás požaduje chlebodárce. Ačkoli mi vůbec nic není, nedokázal jsem při vstupu do ordinace potlačit jistý neklid. Po průzkumu mé tělesné schránky ovšem lékař potěšeně konstatoval, že jsem schopen další služby a neshledává na mně viditelných vad. Za ty dva roky se vůbec nic nezměnilo.

Oslavil jsem výsledek tradičním způsobem (4100 metrů v bazénu za 1:35h) a abych nevypadnul z formy, přidal jsem si doma ještě 5 kilometrů na veslovacím stroji. U toho jsem sledoval motivační obrazy pro povzbuzení k tahání.

Přezkoušky

Hned další den mě čekalo pravidelné přezkoušení. Důsledně a pečlivě jsem se na něj poslední měsíc připravoval. Svým způsobem jsem za sebe rád, že je institut pravidelného ověření znalostí u ČD (proti soukromníkům) stále v běhu a zkusím vysvětlit, proč.

** oprava: i u soukromníků přezkoušení probíhá (viz diskuze pod článkem) – :: admin :: **

Jasně že je pro mě nekomfortní, otravné či nezábavné brát do ruky předpis a zjišťovat a opakovat. Jenomže nebýt biče přezkoušek, těžko bych se k podobné vzdělávací iniciativě sám donutil. Co vím a potřebuju a používám, znát musím, ovšem spousta dalších předpisových ustanovení mi z hlavy po čase nepoužívání prostě vymizí.

Nic jsem nezanedbal a poslední večer, po třech hodinách strávených u Playstationu, těsně před usnutím, mě vlastně udivovalo, jak málo nervózní ze zkoušek jsem. Nenapadalo mě nic, co bych se mohl ještě více učit.

Ilustrační foto: Nguyen Dang Hoang Nhu / Unsplash

Ve středu nastal den D. Nemohl jsem dospat. Start byl až v osm, zcela zjevně vypsaný tak, abych si před ním stihnul od šesti zaplavat. Když jsem v 7:34 vylézal z vody, našlapaný spokojeností a láskou, těšil jsem se jak malej Jarda.

Zkušební komise byl tříčlenná. Ačkoli v textech obvykle nejmenuju, zde udělám výjimku. Snad se na mě dotyční nerozezlí, ačkoli si nemyslím, že by se k nim mé povídání dostalo.

Jako prvního jsem identifikoval pana Špačka. Člověka, díky kterému mohu sedět ve vlaku úplně vpředu a vozit lidi. Mnohokrát, a to myslím smrtelně vážně, mi totiž v uplynulých letech došlo, že nebýt jeho, nikdy bych se strojvedoucím nestal. V těžkých začátcích a hodně trudných časech, kdy jsem byl neuvěřitelně marnej, nade mnou nikdy nezlomil hůl.

Vděk, který k jeho osobě cítím, je skutečně nezměrný. Ačkoli mi kdysi po ZoZ nabídnul tykání, dodnes mu se značnou úctou vykám. S radostí jsem mu potřásl pravicí a jeho laskavý úsměv prozrazoval, že si mě i po tolika letech velmi dobře pamatuje. Ostatně, mimořádně tupí studenti se zapomínají těžko. 😀

Dalším členem zkušebního týmu byl také náš strojvedoucí instruktor (tzv. cvičný) Ondra. A vedoucím komise potom Jakub, který na depu zastává funkci vedoucího zkoušek a má na starosti rozsáhlou agendu plnou ověřování, přijímání zacvikantů, sdělování nepopulárních ortelů a asi i dalších, mně neznámých agend. Toho jsem viděl ten den poprvé a zapůsobil na mě už od prvních slov skvělým dojmem.

Zahájila se zkouška, padlo trochu přátelských řečí, vysvětlil průběh, kde a co mám kam napsat a… jdeme na to!

Skoro bych si přál, abyste ten koncert mohli vidět! 🙂

Zkouška

Rozdaly se testy a ty se po vyplnění odevzdaly k vyhodnocení. Nejhorší výsledek byla jedna chyba (tu jsem měl i já), posléze se přišlo k ústnímu přezkoušení.

Rozdělení lidí na dvě skupiny. Otázky z dopravy, otázky z techniky. Tady se na malý moment zastavím, neboť se pro mě u zkoušení svým způsobem zastavil čas. Při odpovědích kolegů mi začalo docházet, jak neuvěřitelné penzum vědomostí jsem do sebe za ty roku u ČD vstřebal. Vůbec nejde o chlubení. Spíš jsem si užasle uvědomoval vlastní radost z toho, že můžu být součástí podobného týmu a nepřipadat si úplně mimo.

Zkoušející byli skvělí. Myslím, že jim velmi pomáhá fakt, že jsou sami strojvedoucími. Každou z otázek si nechali dopodrobna vysvětlit, nezapomnělo se opravdu na nic. Přísně a pedantsky dolovali všechny drobné detaily a nuance, které určí, zda fíra doopravdy ví.

Z jejich obličejů jsem ovšem celou dobu četl spokojenost. Nejen nad znalostmi jednotlivců, ale také z toho, že se na zkoušku všichni připravovali a nikdo nebyl za lempla.

Na úplném závěru byla k tomu všemu ještě novinka – děkování. Za zkoušky, což samozřejmě potěšilo, byť je naší povinností věci znát. Děkovalo se zvláště za zacvikanty, kterých po hubených letech opět přibývá. To mi udělalo radost mnohem větší. Ale! Děkovalo se i za schopnost snášet některé nepublikované těžkosti, které k práci patří. A to mě skutečně nadchlo!

Nebylo třeba žádné další povídání. Znovu jsem si uvědomil, že některé věci nestojí vůbec žádné peníze. Jsou totiž doslova k nezaplacení.

Rozesmálo mě zjištění, že celý proces zkoušky výrazně přesáhl definovaný rámec tří hodin. Jak jsme byli do práce ponořeni, utekl čas velmi rychle. Já na závěr využil příznivé situace. Odchytil jsem pana Špačka a poprosil ho, zda by měl čas a chuť si se mnou popovídat na mikrofon. A samozřejmě odpovědět na pár otázek, které mám pro něj dlouhé roky připravené. Ačkoli jsem byl původně smířený s odmítnutím, zachoval se jako formát. Těsím se strašně moc!

Závěrem

Úspěšné složení přezkoušek jsem oslavil střídmě a cestou domů v autě pojedl drobný mls. Stud nad mnoha tisíci přijatých kalorií brzy potlačilo spokojené uvědomění si, že jsem aktuálně hubený jako Twiggy a že se teda pro jednou svět nepose*e! 😀

Další den se slavil 17. listopad a tudíž se mi to bude dobře pamatovat. Ten den se totiž premiérově točil můj nový podcast. Data z něj právě tečou přes providera směrem ku Praze. Výsledek, který se v adminově počítači pravděpodobně přemění na něco (minimálně pro mě) mimořádného, budu s napětím vyhlížet.

Jedna věc mě ovšem blaží. Zatím úplně každý, koho jsem poprosil o neobratné vyzpovídání, souhlasil.

Těším se! 🙂