Strojvůdcovský pátek

S

Popisovat běžnou směnu a pracovní náplň fíry už nemůže zdejší čtenáře bavit. Vytržení z letargie a monotónnosti, které jsem tenhle pátek prožíval, mě ovšem vybičovalo k zapsání drobných potěšení, které – jak víte – mám na své práci tak moc rád.

Zapsáno: 5. 5. 2024

Jelikož mě ČD a moji nadřízení poctili, společně s dalšími kolegy, důvěrou provádět výcvik pardubických fírů k autorizačním zkouškám na novou řadu 847, nemám v tyto dny o dobrou náladu nouzi.

Mimořádnou radost mi dělá hlavně to, že jednotka funguje prakticky zcela bez problémů a bude plnit, co se od ní očekává. Zároveň už díky množství času stráveného na Foxech ztrácím počáteční bázlivost a nábožnou úctu, čili se výuka stává zábavnější, sebevědomější a pestřejší.

Kolegové, s nimiž jsem v pátek jezdil, byli schopni téměř okamžitě a bez prodlev absorbovat informace, které jsem recitoval. Samotná jízda se tak stala lehce nudnou. Navíc se díky překrývání směn, střídání a mimořádnostem v jednu chvilku sešlo na jednotce celkem šest plnohodnotných strojvedoucích.

Při přecházení mezi stanovišti se našemu procesí nemohla vynadivit jedna z rozesmátých cestujících v (snad příliš) krátké sukni a otázala se, zda je to nový standard. Odvětil jsem, že se jedná o zkušební provoz a kdyby nám mašinka náhodou nejela, tak já, protože jsem nejmoudřejší, ji budu řídit, zatímco ostatní kolegové, kteří jsou jen silnější, budou Lišku tlačit. To aby byla s nákupem ve své tašce v Chrudimi včas a aby pantátovi stihla upéct to kuře, co koupila v akci za 49,90/kg.

Paní se rozesmála ještě víc a měla tendenci mi vysvětlovat, že se jí nový vlak moc líbí. Přiznal jsem, že i mně. A že tím odměňujeme ty nejlepší cestující, jako je ona, za věrnost ČD, coby nejlepšímu dopravci na světě.

V Chrudimi jsme byli díky Vlastíkově grandiózní jízdě dokonce s dvouminutovým náskokem, což paní ocenila dlouhým pohledem do kabiny a uznalým zamáváním.

Jídlo

Kromě dozorování jízdy jsem se musel ovšem věnovat i praktickým věcem. Například shánění vlastní potravy, protože jsem ten den krabičkovou přípravu – díky bazénu, který jsem potřeboval stihnout před nástupem – značně podcenil.

Ačkoli mě turecký chlapec z kebab grilu za deset korun diškrece obohatil o pěknou porci masa navíc, vystačila mi grilem zapečená tortilo-štangle na pouhých šest hodin zácviku. Ondra, který jednotku vedl po Vlastíkovi, brzy poznal, že hladový učitel za zády není žádný med. Prozradil mi tedy tajemství, že se v nádražní hale pardubického nádraží nachází nově zrekonstruovaná restaurace, kde s chutí jídává. A protože budeme mít po příjezdu ze Žďárce hodinu času, poradil mi, abych ji též vyzkoušel.

Přistupoval jsem k doporučení s nedůvěrou. Pamatuji si totiž, jak prostory hospody a kuchyně vypadaly předtím. Zaplivaná čtyřka plná vágusů lábajících desítku. Otrávení pinglové, knajpa smrdící letitou špínou, kouřem a přepáleným omastkem ve mně nikdy nevzbuzovala velká očekávání.

Pletl jsem se velmi! Proběhlá změna v původně nevábných prostorech je totiž zcela dechberoucí! Krásný, prosvětlený a velkorysý prostor, usměvavá obsluha, porce ohromné, jídlo skvostné a ceny mírné. Na úplný závěr zmíním záchody, které byly naprosto sterilní a voňavé.

Doporučuji všem – bez legrace! Tenhle podnik je špica a stokrát lepší, než si kupovat za osm pětek bagetu. Však víte sami dobře, jak se věci kolem jídla mají… 🙂

Jednička

Zásadně posílen chutnou krmí jsem se vrátil na Lišku, abych s kolegy otočil ještě jednou Havlbrod. Protože se nám vyměnil vlakvedoucí a dorazil i kmenový, již autorizovaný fíra na ráno, bylo by nás bývalo v kabině víc, než předpis dovoluje. Abychom se neprotivili nařízení, a protože nás taky po osmi hodinách už bolely nohy, sedli jsme si s Vlastíkem hned za přepážku kabiny v jedničce, abychom byli v případě potřeby rychle k dispozici.

Seděl tam s námi jeden pán. Přátelsky se dotazoval, jak se nám s vlakem jezdí a seznámil nás též se spokojeností, že nejede Regina, protože se nerad mačká v pátečním přecpaném vlaku, a zde si může připlatit za lepší třídu.

Jeho přístup jsem ocenil jako chytrý a znalecký, což ho potěšilo. A protože by měl cestující v první třídě dostat i něco navíc než jen logem vyšité podhlavníky, dopřál jsem i něco zábavy.

Vlakvedoucí, vždy studnice dobré nálady, se k nám vlakem prodral až po drahné době. S velmi utrápeným výrazem. Otázal jsem se ho na příčinu jeho bolu.

“Sedí tajdle za přepážkou,” zvedl utrápeně brýle, “děvče jede na cesty a nemá peníze v peněžence. Ale ani korunu. Chtěla platit mobilem, ten se jí vybil a vypnul se. A mně se v tom kousnul terminál pro platbu a zůstalo to tam celý viset.”

Pan cestující z jedničky se zájmem sledoval interní debatu dopravce, protože podobné věci se v příručkách nedočtete. 🙂

“Je hezká?” položil jsem stěžejní otázku.

“Copak hezká, ale mladá. Až moc!”

“To by asi tolik nevadilo,” odtušil Vlastík.

“Mojí starý by to vadilo určitě…” zachmuřil se vlakouš.

“…leda by se to dozvěděla,” přidal jsem názor.

“Dozví se to určitě, protože sem tej holce musel dát třicet kaček ze svýho, aby si koupila lístek do Ždírce,” zatvářil se nešťastně.

“A vrátí ti to?” zajímalo Vlastíka.

“Myslím, že ne, prej tady moc nejezdí.”

“Ta v černym, jo?” vstoupil jsem znovu do diskuze. “Hmm, tak zas tak mladá nejni. Ale těch třicet korun je definitivně v čudu, bolí mě to za tebe! Měls nám radši koupit v Brodě nanuka, bysme tě měli daleko radši!”

“Je bezvadný, že jsem to s váma mohl takhle rozebrat,” posteskl si vlakvedoucí.

“Jak se totiž nejedná o naše prachy, překypujem dobrejma radama!” dodal Vlastík.

“Třeba se to stará nedozví,” mumlal vlakouš, zatímco upřeně koukal do POPky. Helejte, píše mi to transakcjón refundasjón – cancel, reset, yes or no. Co mám dát? Zkusim yes. No a zas to zamrzlo!”

“Neměli jste mít už nový a malý POPky?” ptám se.

“Jestli jsi náš podnik připravil o tržbu,” ozval se zase Vlastík, “tak ti to strhnou z platu. Přijdeš teda asi místo třiceti hned o šedesát!”

“A na to ti už stará přijde tutově,” dodávám s jistotou. “Třicetikačky by si třeba nevšimla, ale šedesát jí praští do očí a bude velký zle!”

Vlakouš se zamyšlením hledí na displej:

“Neštěstí nechodí po horách, ale po lidech. Čert mi tuhle moji dobrotu byl družnej. Hele, teď se to vzpamatovalo! Vypadá, že funguje. Někdo si zmáčknul? Tak já zas du.”

Atd.

V Brodě otočit zpátky a už jen do Hlinska. Odtud režijně do Pardubic. Jede nám to ale až za hodinu. Další rozebírání dopravních i jiných situací, tentokrát s nejmilejší paní výpravčí. Ta se zájmem vyslechla těžkosti ze života strojvedoucích a seznámila nás na oplátku s pohledem druhé strany, která nám svítí na cestu.

Domů jsem jel díky zpoždění posledního vlaku dokonce po skončení normální směny a dorazil až po 23. hodině. Unavený, vykoukaný, nohy mě bolely jak psa. Přesto, nevím, jak to lépe napsat, zároveň pozitivně naladěný.

Slušel by tomuhle psaní nějaký závěr… Pardubičtí fírové, kteří vozí Foxe, jsou s ním spokojeni. V očích jim probleskuje dlouho nevídaná pýcha nad něčím, co má konečně nějakou úroveň. Nechtějí utíkat dřív domů, jezdí do poslední minuty.

Cestujícím se nové vlaky líbí bez výjimky též. Ostatně vy, co jste to s námi vydrželi, přes všechna ta občasná trápení dostanete zaslouženou odměnu. Zasloužíte si ji.

Komentář: 1

  • Rekonstruovaná restaurace je v Pardubicích už několik let, divím se,
    že o ní kolega neví.. Jen předtím měla stupidní název La Rocket a měla být vlajkovou lodí ČD než ten projekt obnovy nádražek potichu utopili… Takže docela solidní zůstala a opět se jen nečesky přejmenovala, jako kdyby se za název nádražní restaurace styděli, přitom jsou solidní.

Vítejte na blogu o zážitcích a příhodách strojvedoucího Českých drah.

Texty zde jsou ryze subjektivní. Občas vtipné, jindy kritické, často vysvětlující. Čas od času i nekorektní či hrubšího charakteru. A nejen o železnici!

Snad se u nich budete bavit podobně jako autor, který je sepisuje.

Archivy

Kontakt