Pískám si

Těžko říct, čím je moje aktuální dobrá nálada způsobena.

Zapsáno: 2. 12. 2023

Pravděpodobně k ní příspívá vícero faktorů, které v součtu působí jako naprostý lektvar spokojenosti. Tím si, díky své jednoduché povaze, zcela zásadně vylepšuji dny.

Mnohokrát jsem uvažoval nad tím, jak je možné, že se netrápím množstvím špatných zpráv, které jsou kolem mě v hojné míře prezentovány. A že se ani nenechám otrávit trendem permanentní nas*anosti, kterou velmi často cítím z okolního světa.

Jednoznačně nejzásadnější vliv má strojvůdovská práce. Ačkoli se bráním, seč mi síly stačí, nasazení růžových brýlí, nedokážu ignorovat vědomí, že vlastně nechybělo mnoho a mohl jsem dělat něco jiného. Nebo bych býval dál klepal kladívkem do obručí, aniž bych tušil, o co všechno bych se tím ochudil.

Dobré zprávy

Možná právě proto se snažím mikrofonem a vyzvídáním u svých kolejových přátel zjistit, jestli jsem pouze výjimkou, nebo se podobně “pozitivitou postižených” jedinců objeví vícero. Zároveň bych strašně rád ukázal, že i lidé, kteří s dráhou nemají zdánlivě nic společného, dokážou podlehnout velmi rychle kouzlu, které nemusí být na první pohled zřejmé.

A je evidentní, že se minimálně v Pardubicích daří. Nejen, že už aktuálně nové kolegy nenabíráme, neboť zacvikantů i hotových jezdců je přehršel, ale dokonce se musí vybírat dovolená a pouštíme směny, aby byla práce pro jezdce letmo.

Tohle jsem nezažil už několik let a v žádném případě mě tento stav nermoutí. Je jasné, že není zcela vyhráno, neboť v příštích dvou letech odejde mnoho kolegů do zaslouženého důchodu, ale věřím, že se už nebude opakovat stav, nad kterým jsem si tu nespočetněkrát stýskal.

Díky pracovnímu volnu, chápající rodině, klidnému spánku, sportu a dalším, raději nespecifikovaným činnostem, je mi prostě fajn. 🙂

Sníh

Dnes je sobota a napadlo dvacet čísel sněhu. V nepromokavých značkových botách od admina, které mi dal jako mzdu a dárek za zdejší vynikající literární výkony, jsem si odběhl okruh a poté usedl na trenažér.

Spokojeně jsem se uchechtnul nad mazaností, s kterou jsem se dokázal vyvarovat zbytečného rizika. Tedy přesunu autem k bazénu. Tyto rozumné stavy nejsou časté, nicméně věk a prožitá zkušenost velí, že je občas lepší se na určité zbytečné věci vykašlat.

Ilustrační foto: El Swaggy / Unsplash

Když jsem totiž před sportem za tmy sníh vyhrnoval a pozoroval lampu pouličního osvětlení, přenesl jsem se do rozpoložení starého 25 let. A vzpomínal…

Boural jsem autem jen jednou. Padesát metrů od baráku. Samozřejmě zbytečně…

Vodil jsem tenkrát červenou šáde 120GLS s dvojitým karburátorem Jikov a nápisem Viper na kapotě. Bylo mi asi dvacet a jezdil jsem tou károu jako nemalej mistr světa, co umí a zná všechno a vždycky.

Přijížděl jsem za podobného počasí odněkud domů, značně sebevědomou rychlostí cca 30 km/h. A ve 150metrovém oblouku (silnice kolem kostela) jsem nekonečně dlouhým, Ari Vattanenovským stylem, dokázal díky vynikající práci s plynovým pedálem přesně regulovat efektní kun*olapovský drift. Až do chvíle, než se mi nečekaně utrhnul lehký předek vozu.

Byl to mžik a já trefil přesně středem předního nárazníku sloup veřejného osvětlení. Na kapotě vylítla ihned po crashi trojúhelníkovitě ohnutá hrana. Cca metr dlouhá, zakončená boulí shrnutého plechu.

Torzní tuhostí neoplývající stodváce též prasklo čelní sklo. Nárazník, jak kdyby nebyl a z děravého chladiče se začalo okamžitě filmově kouřit. Horký Fridex vytékající z prasklých lamel chladiče takový efekt umí snadno.

Auto se odrazilo jako balón a zůstalo naštorc silnicí. Nebylo mi vůbec nic. Držel jsem volant a překvapeně si uvědomoval, jakej jsem neuvěřitelnej kok*t.

%#FA@$!

Epic byl ovšem dojezd situace. Vidím to jako dnes!

Seděl jsem v autě jako zařezanej a pochmurně sledoval, jak se od garáže vynořil můj otec. Viděl celý karambol. Blížil se.

Nevšímal si ovšem vůbec svého milovaného syna. Nezjišťoval případná zranění. Ani rozbité auto jeho pohled nepřitáhlo.

Šel přímo k lampě, obhlížel ji a mrzutě kopal do její patky nohou. U toho se střídavě díval směrem k nebesům na výbojku v kopuli.

Po drahné chvíli se přesunul k autu a jeho první slova ke mně byla:

“Ty hovado, tys ten sloup snad posunul!” 😀

Se mi po tátoj mega stejská. Přál bych si, i když se to nesmí, vzít ho do Žraloka, vypálit spěšňákem na Hlinsko a říct mu, jak jsem rád, že jsem díky němu nádražákem. Protože jen díky němu jsem u dráhy zakotvil.

Ale víte co? Nevadí mi to. 🙂