Ztracený a nalezený

Z

Nikdy nezapomenu. Bál jsem se tolik, že mě dodnes mrazí, a to už jsem zažil mnoho “na p*ču” věcí.

Bylo 1. 1. 2016 a v Holicích byl naplánovaný novoroční ohňostroj. Od pěti odpoledne, na hřišti. Páč hodně čtu, měl jsem to v merku už předem. Mrzlo, asi minus dva, lehce nasněženo.


Vzal jsem vůz, naložil manželku, pětiletého syna a dvouletou dcerku, a že se podíváme. Mělo to být s muzikou, děti že se proběhnou a budem nejdéle v šest doma.

Přijedem na místo, zavčas v 16:45 a v pět se rozlehne z rozhlasu:
“Vitáme vás! Než bude ohňostroj, zazpívá vám dětský sbor Kulihrášek.”

Si říkám, že sakra práce, zima jak kráva, já jen lehký kecky, tvl, to se mi snad zdá…

Kulihrášek spustil a prckové zpívali moc hezky. Asi půl hodiny. Potlesk.

Pak konferenciér od hasičů oznámil:
“A než vypukne ohňostroj, přichází hlavní hvězda večera – zpěvák Bohouš Jozef z Prahy, kterého znáte z muzikálů nebo z televize a zazpívá svoje pásmo.”

O mě už se pokouší mrákoty, nohy jak z ledu, děti se honí neustále na hřišti, manželka po mně metala štiplavé povzdechy, které mi nepřidávaly na klidu.

Furt jsem koukal po dětech. U takovéhle akce se spoustou lidí je potřeba nejvyšší opatrnosti. Naštěstí kluk má červenou bundu a holka zelenej kabát. Oba čepice s bambulí a blízko nás. Stále je hlídám.

Bohouš hrál jak pánbůh, opíral se do kytary, já vymotanej doběla. Počítal jsem, že budem už dávno doma a zatím vůbec nic. Nic! Ani blbá prskavka!

Písnička skončila. A možná ani nedozněl poslední tón, když tu najednou, zničehonic, bez předchozího upozornění, přesně v 19:00, se všude zhaslo. Jen tak.

Tma jak v p*či! Absolutní!

Přesně v ten okamžik jsem se díval na běžícího synka. Byl ode mě asi tři metry. Rozběhl jsem se bleskem do stejného místa, do někoho narazil a zkusil zakřičet:
“Péťo! Péťo!”

Nic. Ohňostroj právě začal. A hudba nahlas, pěkně to Čajkovskej napsal.

Dcerku držela manželka na ruce a já se zoufale rozhlížel, absolutně bezmocně a přemýšlím, co teď. Kluk je posera, samozřejmě mi problesknou myšlenky na úchyláky, že to tam nezná, že někam půjde a spadne do potoka.

Stará už brečela. Dítě mrňavý, člověk ho nevidí přes davy lidí, kterým je maximálně po pás. Tuny lidí. Úplně plno, jednolitej dav.

Hrozně jsem se bál, tvl. Strašně, strašně moc.

Pak ale začaly účinkovat nějaké mechanismy a vzorce řešení, prostě aspoň něco dělat, nestát, nepanikařit. Spatřil jsem známého.

“Čus, hele, ztratil se mi kluk,” hulákám přes exploze ohňostrůjců.

“Hej, Hopa nemá Péťu, ztratil se,” huláká on do hloučku kolem sebe.

“Kdy?” srocují se.

“Teď!”

“Komu?”

“Hopoj!”

Najednou jsem kolem sebe měl asi patnáct chlapů, kterým byl ohňostroj úplně u p*dele. Znal jsem maximálně čtyři z nich, od vidění.

Rojnice a šlo se. Tam, zpátky. Dva hlídali východ z hřiště.

Furt nic.

K tomu neustále uklidňovat ženu, která byla na zhroucení a držela medvědí silou holku u sebe.

Světelná show skončila. Trval dlouho, asi patnáct minut. Rozsvítilo se.

Šel jsem za konferenciérem, ať vyhlásí ztracené děcko.

A v tom mi úplně cizí borec povídá:
“Máme ho, ale nechce jít a paní ho nedá z ruky.”

Prostě se zhaslo a jak začaly rány, našel si nějakou paní s děckem a řekl jí:
“Ztratil se mi taťka s mamkou. Nevím, kde jsou.”

Ženská ho chytla za ruku a řekla:
“Já tě pohlídám a až skončí ohňostroj, najdeme je.”

A šli kousek stranou. Ani nebrečel, spíš se bál, že dostane vyhubováno.

Paní jsem poděkoval, ona úplně v pohodě, že jasný, že má taky děti a ví, co a jak.

Domů jsme jeli s pocitem ryzího štěstí.

Další rok jsme přijeli na show deset minut před začátkem. Děti na oblečení blikací příslušenství, že pomalu svítily víc než světlice. A samozřejmě všechno proběhlo úplně obyčejně a bez dramat.

Ostatně, co může člověk čekat za adrenalin u ohňostroje v pět odpoledne, že jo? 🙂

2 komentáře

  • Fajn story s happyendem…. dokážu si přesně představit, jak Ti bylo…nicméně je prima zjistit, že v dnešní době jsou na světě pořád ještě Lidi (s velkým L)…

  • Směju se a brečim 😀
    Nicméně umím pochopit ten strach, takto jsem o víkendu lovil malou u bazénu, utekla mi za keř a dostal jsem se tam tak za 20s a byla v trapu. Já vyděšenej jak prase, jsem těkal očima po davu lidí a hledal její blond hlavu zároveň se děsil, aby už nebyla někde v bazénu. 2,5 letý děcko co neumí plavat… naštěstí to dobře dopadlo, je to zvídavá holka a šla se podívat na skluzavku a pak došla zpět. Já vyděšenej a šťastnej, že je v pohodě.

Vítejte na blogu o zážitcích a příhodách strojvedoucího Českých drah.

Texty zde jsou ryze subjektivní. Občas vtipné, jindy kritické, často vysvětlující. Čas od času i nekorektní či hrubšího charakteru. A nejen o železnici!

Snad se u nich budete bavit podobně jako autor, který je sepisuje.

Archivy

Kontakt