Děvče z obchodu

D

V létě jsem měl na konci prázdnin zavřený domovský bazén v Pardubkách, a tak sem jezdil 14 dní do Hradce Králové ven na Flošnu, miluju to u nich. Jedu třeba i ráno po noční, také když prší, nikde nikdo a já si sám ve vyhřívaný padesátce připadám jak majitel zeměkoule.

Ráno jsem vypravoval děti do školy a školky, dcerka smutná ze došly polštářky, nějaký cereálie co se sypou do mleka.

Říkám:
“Neboj, koupím.”

Odjel sem na trénink, vylezu z vody moc spokojenej, nabitej, hodobóžovej ohoz značkovej na sobě a jedu do Futura, kde je Tesco. Měl jsem čas do oběda, protože jsem cestou zpět chtěl vyzvednout synka ze školy, aby nemusel do družiny. Koupím tu krabici s lupínkama, velká jak čert, a jdu se podívat po butikách.

Jak jsme byli na hodinářském srazu, zaujala mne ta móda pánskejch čepic, bekovky se jim říká. Zmizíkoj a i dalším to v nich sluší, vypadaj tak nějak světácky.

Čumím na obchod, obleky pro pány, kde mají zrovna takové čepice, co by se mi líbily, za výlohou a uvnitř nikdo. Jen tuze hezká černovlasá prodavačka, štíhlá a ohebná jako vrbový proutek.

Vypnul sem prsa, sebevědomě vcházím dovnitř s nějakou vtipnou replikou, prodavačka hned věděla, že taková příležitost se již dlouho nemusí opakovat. Vyložila tolik placatých čepic, až mi přecházel zrak.

Blbý je, že nemám moc pravidelnou hlavu, tzn. už po dvou různých vyrobcích bylo jasné, že jsem nadosmrti odsouzený nosit kulicha. Smáli jsme se společně mému neštěstí, nashledanou, hezký den, přijďte zas… Odcházel jsem velmi spokojen.

Hned o čtyři krámky vedle TH obchod, zatočím dovnitř a koumu, co by mi tak mohlo slušet.

Najednou šrumec u vchodu a tam ta prodavačka z pánské módy s krabicí lupínku pro dceru, a že jsem ji tam zapomněl a že musela stáhnout mříž na svým kvelbu, páč je tam úplně sama a že mne nemohla najít.

Znova jsem děkoval, chválil a loučení nebralo konce. S krabicí v ruce sem došel do auta.

Ještě jsem měl půl hodiny, a tak jsem šel zpátky do Futura a dole v květinářství koupil růži. Zase jsem šel do obchodu s bekovkama, že jako děkuju za tu její dobrotu a že mi udělala radost a že doufám, že ji růže udělá taky radost, stejnou jako mám já.

A ona, že je hrozně dojatá a jestli:
“Bysme jako nemohli jít na večeři, třeba?!”

No a na to už jsem teda musel couvat, že sice jím hrozně rád a vůbec nejradši večeřím, ale že by se to asi nelíbilo moji manželce, kterou mám stále tuze rád. Ona, že jasný, zase jsme se rozloučili a já jel do školy pro synka.

Doma jsem se hned své paní pochlubil, jak sem ještě v kurzu a jestli je pyšná, že jsem ve finále odolal. No nezdála se nějak nadšená, páč sem jí ještě řekl, že jí sem kytku nekoupil, jelikož už sem neměl peníze. 😀

1 komentář

Vítejte na blogu o zážitcích a příhodách strojvedoucího Českých drah.

Texty zde jsou ryze subjektivní. Občas vtipné, jindy kritické, často vysvětlující. Čas od času i nekorektní či hrubšího charakteru. A nejen o železnici!

Snad se u nich budete bavit podobně jako autor, který je sepisuje.

Archivy

Kontakt