Dřevo 2022

Mám od středy před domem zase velikánskou hromadu dřeva.

Zapsáno: 19. března 2022

Tento jev se každým rokem cyklicky opakuje. Je zajímavé, jak mi v průběhu let narostla chuť na fyzickou práci, což řezání a štípání kmenů představuje. Z celého procesu nenávidím pouze rovnání dříví a to z jasného důvodu. Souvisí s faktem, že ve svém věku těžko snáším kritiku. (Potvrzuju. – pozn. admin)

Té se mi totiž dostává od mých nejbližších, kteří napadají můj skládací um poznámkami o nutnosti zákrytu polen, tvorby hraničních sloupků řady s vázací funkcí, potřebě pravidelných mezer a dalších. Ve chvílích, kdy se nemilosrdně rozebírá moje krásná hranice a nahrazuje novou (údajně lepší), signalizuje Garmin hraniční hodnoty tepové frekvence. Kousáním do rtů marně bráním sprostým slovům najít původce mého stavu a zapřísahám se v duchu, že už nikdy, nikdy nebudu dřevo rovnat.

Čas je ovšem milosrdný, otupí vztek, hněv i vášeň a já zkrátka zapomenu. A při dalším řezání to začíná zas a znovu!

Letos

Letos mám na drvoštěpeckou robotu skutečně tah. Hned první den jsem se chtivě pustil do díla a zakrátko dokázal zásadně pokročit. Spokojeně jsem kvitoval, že ačkoli jsem z celé rodiny jednoznačně nejlínější (tahat za páky u Žraloka není žádná práce!), můžu si minimálně u přípravy paliva připsat solidní skill.

Navíc u činnosti není třeba příliš přemýšlet, podobně jako u plavání zcela vypnu hlavu. (Možná proto je pak třeba přerovnat tu hromadu, co? – pozn. admina)

Nikoho k tomu nepotřebuji, stačí mi pouze dvě věci. Abych byl doma. A aby přálo počasí.

Ambasador

Zmiňoval jsem už dříve, že výše zmíněná činnost představuje vítanou družbu s kolemjdoucími, kteří se zastavují, debatují, radí a vysvětlují. Situace ze včerejška byla ovšem natolik jiná, že si zaslouží detailnější zápis.

Manželka s dcerou odjela kamsi na tanec a syn zmizel do vsi na kole. Já se spokojeně převlékl do montérek a rozjel robotu ve velkém stylu. Když jsem po hodině a půl uklízel a zametal piliny, zaregistroval jsem periferně za sebou neslyšně projíždějící auto. Obrovské a hybridní SUV.

Zastavilo a zaslechl jsem tiché:
“Pane, můžeme vás poprosit?”

Přistoupil jsem k okénku a podezřívavě proskenoval osádku vozu, protože nebyla místní. Paní za volantem, pán na spolujezdci – hledali jednoho z obyvatel naší aglomerace. Neměl jsem pro ně bohužel veselou zprávu, neboť dotyčný občan minulý rok zemřel.

Podle slz a smutku, který se promítl spolujezdci ve tváři, jsem poznal, že je tato novinka skutečně zasáhla. Přišlo mi hloupé a necitlivé se zase jen tak vrátit ke koštěti. Tak jsem se osmělil a několika větami prolomil počáteční rozpaky, z čehož se během několika minut rozjela nečekaná debata.

Pán, který přijel navštívit svého kamaráda, nemohl bohužel díky fyzickému handicapu vystoupit z vozu. To ovšem nijak nepoznamenalo kvalitu diskuze. Zabrousili jsme do mnoha oblastí a témat a několikrát si přivodili bouřlivý smích.

Minuty ubíhaly a bylo mi jasné, že jsem svědkem vzácného jevu, kdy si naprosto cizí lidé díky určité chemii prostě sednou. Takto mimořádná situace si zasloužila oslavu kapkou truňku. Zašel jsem proto do garáže pro trochu rumu, abych stvrdil nově vybudované seznámení. Navždy a nerozlučně. Vracel jsem se tam pro různé vzorky posléze ještě několikrát. 😀

Cizí pán se nenechal vůbec pobízet. Padnul jsem na znalce, který oceňoval nádražácké zásoby. Velmi se mi líbilo, že paní řidička ke každé podané sklenici přičichla a rotací nápoje ve sklenici hruškového tvaru nechala plně rozvinout aroma ušlechtilé tekutiny.

Zde jsem už jasně poznal, že nemám co do činění s obyčejným párem. Mluva i způsoby ukazovaly na high status. To se mi posléze potvrdilo předáním vizitky.

Návštěvníci byli zjevně fanscinováni prostým životem vesnických lidí, které jsem představoval, a vyjevili mi touhu zopakovat si toto setkání, abychom mohli ještě lépe a dokonaleji pokračovat v rozhovoru. To jsem kvitoval s potěšením.

Díky pracovnímu mundúru, ještě s dírou na koleni, jsem vypadal jako drban. Navíc mi množství požitého alkoholu rozvazovalo jazyk víc, než bych chtěl. Přesto jsem udělal zjevně dojem!

Loučení bylo příjemné a jsem si víc než jistý, že se ještě uvidíme.

Řehole

Pro mě ovšem den nekončil. Jako na potvoru jsem měl asi dvacet minut po jejich odjezdu další návštěvu. Další témata k řešení. Takže když jsem se ve 20:15 dovlekl k manželce do obýváku, značně se mi pletl jazyk. Vrávoravá chůze jí dávala tušit, že jsem ze dříví velmi unaven. Na mém stavu se podepsalo i to, že jsem nejedl a díky rannímu příjezdu po noční (a bazénu) jsem vůbec nespal.

Jelikož už vím, jak se v podobné situaci chovat, nepouštěl jsem se do žádné akce a po hygieně, která mou paní rozesmála, jsem se poníženě odebral na lože.

Ráno mi naštěstí nic nebylo. Žena mi poklesek velkoryse odpustila, neb jsem jí ozřejmil, že jsem nemohl jednat jinak. Potom jsem samozřejmě musel odjet do vody, abych sportem vyhnal zbytek rumu z těla.

Jelo mi to jako ďas. Možná bych měl začít pořádně chlastat! 😀

Před chvíli jsem přijel z tréninku. Píšu tohle a nablble se usmívám. A těším se, až za chvíli popadnu zase sekyru do ruky.