Pohádka pro děti (2)

P

Pan Kukadlo slyšel, jak vozejk drandí z kopce a vidí v něm svým bystrým zrakem malou kočičku. Je mu jasný, že by nestihnul přeskočit pult, to se prostě nedá stihnout.


Přímo před krámem seděli na pivu jeho zákazníci – pan Klobása a pan Knedla (to vidím frajery u nás před obchodem).

Křičí na ně:
“Knedloooo, Klobáásoooo, voozeeejk leeetííí, chyťte hooo!”

Oba dva vyskočili a tradá – utíkají přímo pod kopec. Kokeš divoce mňouká, je mu jasný, že je s ním konec.

Chlapi běžej, běžej, užuž to vypadá, že vozejček čapnou. Pan Klobása skočil, natahuje se po držadle, ale to mu vyklouzlo. Nepodařilo se!

Schválně to natahuju a po očku pozoruju děti – mají vyvalený oči jak tenisáky, ani nedutaj, jak měním hlas a dělám pomlky a ruchy. Těším se z toho, oni jsou uvnitř toho příběhu, prostě našponovaný. Dám jim naději, že to dopadne dobře, ale pak to strhnu dál. Trápím je schválně, nemůžu si pomoct. Finále je potom samozřejmě veselé, prostě pohádka musí dobře dopadnout.

Vozejček je rozjetý úplně na největší rychlost, Kokeš ječí a mňouká, dole přímo pod kopcem veliká řeka, kde žije starej mrzutej krokodýl – Žrout. Od rána nic nejedl, kručí mu v břiše… kru kru kru!

Najednou slyší nějaký šrumec, ha – vozejk s kočičkou! Zarejduje divoce přímo ke břehu, otevře doširoka tlamu a čeká. Vypadá, že mu tam vozejk přímo vjede.

Křik a šramot vyplašil z rákosí ptáčka Zobáčka. Zatřepotal křídly a frrr – letí se podívat, co je to za hluk. Z veliko výšky výborně vidí, co se děje dole, a sleduje krokodýla, kterého vůbec nemá rád, jak s otevřenou hubou číhá na splašenej vozejk s kotětem.

Sletěl kousek níž – vžžuuuum – a přímo nad otevřenou tlamou vypustil krokoušovi do huby malý ho*no. Ten se lekl, na zubech hnus, zavřel tlamu a plival ho rychle ven – fuj, fuj! Hrozně ho to naštvalo.

V ten krátkej moment ale dorazil rozjetej vozejk a jak měl krokouš zavřenou hubu, přejel přes něj jako přes prkno. A protože měl při plivání lehce zvednoutej ocas, přeskočil vozejk jako na skokánku celej zbytek řeky, a na březu se zarazil v bezovým keři (tady jsem si vzpomněl na Bonda).

Kokeš z něj vyskočil a honem po mostě oběhnul vodu a utíkal domů, kde čekala Micina s mámou. Byl z toho chudák tak vyděšenej, že si šel do pelíšku hned lehnout a spal až do rána. 

Těsně před tím, než usnul, si vzpomněl na krokouše, jak mu smrdí z huby, a říkal si, že musí ptáčkovi hned ráno dojít poděkovat.

Konec pohádky. Co chtěl zlej krokodýl udělat ptáčkovi, si povíme zase jindy, jo?

Tedy nikdy.

To s ho*nem jsem tam zakomponoval hlavně proto, že mě krátký čas před vyprávěním pohádky na rodinném výletě pos*al pták pleš. A paní se mi tenkrát smála víc než děti. Tvářil jsem se, že mi to nevadí, že jsem nad věcí. Ale popravdě – nečekal jsem takovou podlost od člověka, který mi u oltáře sliboval hory a doly.

😀

P.S. – Pokud na vás pohádka působí dementně, omlouvám se. Je to tím, že nejste děti. A taky tím, že jsem fíra, ne pohádkář.

2 komentáře

Vítejte na blogu o zážitcích a příhodách strojvedoucího Českých drah.

Texty zde jsou ryze subjektivní. Občas vtipné, jindy kritické, často vysvětlující. Čas od času i nekorektní či hrubšího charakteru. A nejen o železnici!

Snad se u nich budete bavit podobně jako autor, který je sepisuje.

Archivy

Kontakt