Už jsem tu někde psal, že kdykoli nemám noční a jsem doma, věnuji se večer vyprávění pohádek dětem. Děj si vymýšlím z voleje a není nikdy předem určené finále.
Stal se z toho obřad, prckové vyprávění zatvrzele vyžadujou. Pohádek už je neuvěřitelné množství, občas si je i nahrávám, protože strašně zapomínám.
Četl jsem tuhle recenzi od Franty Fuky na nový Star Wars. Moc se mu nelíbily a mračil se.
Říkám teda tuhle večer pohádku, že u paty velikého stromu žil starý, mrzutý jezevec, který se jmenoval Fukáč. Bla bla bla… příběh není důležitej, ale zásadní je, že – mimo jiné vady – si jezevec prakticky nečistil zuby a strašně mu smrdělo z pusy. Ale šíleně!*
A co se nestalo! Proběhl na něj útok dalších zvířátek z lesa, nicméně Fukáč byl zkušenej fighter, takže otevřel pusu a smrdutým dechem zaháněl útočníky. 😀
Pohádka se dětem moc líbila. Péťa, když se s nima šla manželka před usnutím pomazlit, jí vyprávěl lehounce poupravený děj:
“V lese, u paty velikého stromu, žil strašlivý jezevec Fakáč. A fuc*, fuc* nadávkama zaháněl přesilu útočníků. Byl to velikej bojovník!”
Uvažuju, co budu vyprávět dneska.
Ilustrační fotka: Vincent van Zalinge / Unsplash
* – neexistuje žádná souvislost mezi jezevcem z pohádky a mým oblíbeným filmovým recenzentem, jen aby bylo jasno! 🙂
😂😂😂 👍