Porody

P

Před nějakým časem se jednomu z hráčů na mém oblíbeném herním fóru narodil následník. Radostná diskuze a gratulace mi probudila vzpomínky na prožitky, kdy jsem byl vlastní ženě velkou oporou. Mám totiž pocit, že ačkoli se hlásá rovnoprávnost, někdy si veškerou pozornost a práva ohledně narození a výchovy, pro sebe usurpují matky a na důležitou roli otce se neférově zapomíná.


Osobně jsem z dětí úplně vyřízenej a otcovství si tuze užívám.

Porody samotné, to je vůbec vděčné téma. Stačí, když se u nás na jakékoli akci sejdou tři ženy dohromady a řeč k nim prakticky pokaždé sklouzne. Která ho měla horší, těžší, delší, složitější, kolik velké bolesti, jaké bylo prostředí, všemožné zápletky.

Většinou takovou debatu se zájmem poslouchám, často zúčastněně syknu na důkaz pochopení, přikyvuji a obdivuji statečnost rodiček. Přesto mám pocit, že mě neberou jako plnohodnotného člena debatního kroužku, ačkoli mi nejsou neznámé termíny jako Hamiltonův hmat, vyvolávačka, oxytocin, paracervikální blok, nastřihnutí a podobné, jež neznalé posluchače často uvedou do rozpaků a pak musí potupně mlčet.

Vzpomínám nyní proto podobně, jako to dělají ženy. 😀

První…

U prvního mimina se to u nás nějak táhlo, paní přenášela asi týden. Konzultace, a že prý pomůže styk. Přiznám se, neměl jsem teda vůbec chuť. Jednak jsem se o miminko hrozně bál, přistupoval jsem k ženě a břichu celé těhotenství s nábožnou úctou. A za druhé, pr*ání do kopce mě nijak zvlášť nenaplňovalo touhou. 😀

Ale tak – paní si poručila! Slíbil jsem jí u oltáře, že ji budu činit šťastnou, nebylo tudíž vyhnutí. I se svým handicapem (vrozená lenost a nanonářadí) jsem rozehrál velkolepé představení. Paní Hopová tuze spokojená. Ovšem – asi dvacet minut po akci problém; že ji hrozně bolí břicho! Měl jsem opravdu strach…

Ještě v noci jsem tedy raději převezl manželku do nemocnice, kde konzilium rozhodlo o její hospitalizaci.

Ráno jí potom volám, povídá mi:
“Hele, asi nic, docela pohoda. Ale buď nachystaný na telefonu, ne že půjdeš do vody!”

To jsem samozřejmě slíbil. No jo, jenže co s bazénem? Chodím každej den plavat…

Jel jsem tedy bez bázně na trénink a plavčíkoj nařizuju:
“Tady máš telefon a hlídej. Kdyby volala, řekni!”

Měl jsem odplaváno asi hodinu, když ho vidím, jak letí ke dráze a křičí:
“Ven z bazénu! Praskla voda!”

Dojel jsem do špitálu, akorát všechno začalo. Jako po drátkách, došlo i na slzičky dojetí, ačkoli jsem jinak neuvěřitelný necita a hned tak mě něco nedojme. Klaplo to na jedničku.

Druhý…

U druhého děcka už jsem byl zkušeným gynekologickým i porodním veteránem. Jenomže se to rození neuvěřitelně táhlo, asi 12 hodin.

Stihnul jsem od rána bazén, uklidňování, vtipkování. Manželka nesměla nic jíst. A stýskala si, že je hladová hrozně. A že se najíst nesmí, co kdyby císař.

Já už byl taky strašně hladovej. Jsem pak nepříjemnej a mrzutej. Eskalaci tohohle stavu jsem se raději rozumně vyhnul.

Objednal jsem si mobilem ze záchodu pizzu, pikolík mi ji přivezl do vestibulu nemocnice, a já manželce lživě deklaroval, že si dojdu zavolat do práce. Na stojáka, hned za dveřmi, jsem jídlo asi za dvě minuty vdechnul.

Udělal jsem to samozřejmě pro manželčino dobro. Nechtěl jsem, aby se trápila vůní a pohledem na to, jak mi šmakuje.

S plným pupkem jsem byl po návratu na sál opět schopen daleko lépe člit velké bolesti před narozením dcerky. Úchvatný pocit, krása, štěstí a radost v neměřitelné koncentraci.

A jak to probíhá nyní, po pár letech? Dvakrát týdně chodí manželka cvičit. Odchází v 17:55. Přesně v 17:57 pípne Playstation. Zasedneme se synem a hrajem spolu na jedné obrazovce. Dcera si češe bárbínu a hraje si s ní na svatbu.

V 19:01 konzoli vypínáme, děcka se utíkají koupat a já jim chystám svačiny do školy.

V 19:06 – hned ve dveřích – přichází pusa od ženy s větou:
“Mám z vás radost, že už o s vámi takhle jde a pomáháte mi.”

Mladej se v týdnu vracel z družiny s obrázkem. Družinářka jim povídá:
“Děti, namalujte si, co se vám v poslední době nejvíc líbilo.”

Mladej povídá:
“Nejvíc se mi líbí hraní s taťkou.”

Už jsme skoro na konci. U pekelný dálnice! Přeju si, ať je celý život takováhle jízda. 😀

2 komentáře

Vítejte na blogu o zážitcích a příhodách strojvedoucího Českých drah.

Texty zde jsou ryze subjektivní. Občas vtipné, jindy kritické, často vysvětlující. Čas od času i nekorektní či hrubšího charakteru. A nejen o železnici!

Snad se u nich budete bavit podobně jako autor, který je sepisuje.

Archivy

Kontakt