Slabší chvilka

Úvaha, kterou si dnes pro sebe zaznamenám, mě napadla po neúspěšném ránu z minulého týdne.

Zapsáno: 25. 3. 2022

U mého prvního vlaku si chlouba naší flotily vybrala slabší chvilku. Díky závadě neumožnila plnohodnotně reprezentovat národního dopravce. Jeden z motorů stávkoval a ačkoli jsem využil všemožné triky z praxe, musel jsem se nakonec pokorně sklonit před elektronikou, která si postavila hlavu.

Druhý motor sice dokázal v omezené míře zastat práci, i tak jsem ale díky softwarovému omezení rychlosti na 50 km/h dovezl do cílové stanice poměrně velké zpoždění.

Ilustrační foto: Lukáš Lehotský / Unsplash

Takové ráno skutečně není zábavné. Telefonicky vysvětluji a informuji výpravčí, kolegy, dispečera a strojmistra. Ten v první chvíli nemůže uvěřit takové smůle a cítím v jeho hlase smutek z faktu, že nemá vůbec žádné záložní vozidlo k náhradě.

Můj troufalý nápad, že by se snad dala alokovat nějaká přebytečná Regina pro podobné případy do pardubických kopřiv, se nesetkal s kladným přijetím, protože v době nouze nelze s 814kami plýtvat.

Jedinou variantou, jako již mnohokrát, je použití vozidla řady 810, které právě dojíždí z trati. Správně by mělo odejít zbrojit a odpočívat, ovšem tento luxus mu není dopřán a pálí urychleně na Hlinsko.

Končím směnu, ale škrábu se rozpačitě čtyřhranem od Žraloka za uchem. Dochází mi, že svým neumětelstvím a taktéž díky absenci dílny s opraváři, kteří by mohli v podobném případě zasáhnout, připravíme vlakvedoucímu, vezoucímu nacpaný školní vlak za pouhých devadesát minut k Pardubicím, přetěžkou chvilku.

A taky jo…

Že jízda byla ukrutná, se od kolegy dozvím druhý den, když líčí, jak s kolegyní narvaný motorák vezli. Nadávek a stížností si prý vyslechla do zásoby na několik směn dopředu. Navíc prý díky zcela ucpanému průchodu interiérem nemohla provádět revizi a prodávat lístky.

Je tedy pravděpodobné, že nějaký filuta využil příležitosti a jel s nimi zdarma jako král. Pravdivě ovšem konstatuji, že mně osobně by za podobný nekomfort bylo proti srsti plné jízdné vymáhat. To je ovšem názor pouhého vozky a určitě není stanoviskem, které lze brát jako precedens.

Všechno v pořádku

Další den už stroje zase fungovaly jako v pohádce. Cestující se usmívali. Všude příjezd načas nebo dokonce s náskokem. To vše mi připomnělo pestrost našeho povolání.

Parta důchodcovských turistů, kteří s námi jeli na špacír, se s vlakvedoucím dala do řeči a osvětlila mu ďábelský plán.

“Jedem a je nám jedno, kam!” povídali. “Hlavně to musí bejt daleko. Musíme to využít, než nám zase zdražíte a seberete slevy. Potom už budem cestovat pouze krátké trasy a tím ušetříme!”

Vlakvedoucí se jim sice snažil vysvětlit, že jako dopravce nikomu nic neseberem, ale šermováním nordic walking hůlek a roztáčením termosek plných horkého čaje dali tomu chlapci najevo, že se jako vždycky jenom vymlouváme. 🙂