Mimořádné události (1)

M

Dnes to bude delší

Tohle je věc, z které má každý fíra krůpěje potu na čele, jen o tom slyší. Před nějakým časem proběhla nehodová série, která byla vděčným tématem všemožných periodik. Vyjadřovala se k nim spousta odborníků, znalců, laiků a dokonce i politiků. Sledoval jsem to povídání a trošku mi vadilo, že díky určité zkratkovitosti dnešní doby, spoustě zjednodušování a rychlých řešení, nikdo nechce slyšet i názor druhé strany. Vůbec mi nejde o to, abych popíral, že zcela jistě má některé z nich na svědomí pochybení strojvedoucích. To se koneckonců jasně ukáže časem při vyšetřování. Ani se nebudu omlouvat. Ale možná by bylo fajn ukázat, jak to člověk, který danou práci denně vykonává, cítí a hlavně, že ho tyhle události naplňují hrůzou.


Nejprve si musíme říct, že takové to mediální klišé “roste počet mimořádných událostí” schovává nebo upozaďuje pochybení, která často nesouvisí ani s projetým návěstidlem nebo nějakým prohřeškem dopravce ČD. Rozhodně nezlehčuji – všechny tyhle nehodové události jsou opravdu špatná věc. Ale do toho společného pytle se hodí třeba střet na přejezdech s autem, sebevrazi, soukromníci, problém na straně infrastruktury SŽDC atd. V televizi to vypadá sice pěkně – dívejte, hrůza! – ale mnohokrát se zase tolik nestane.

Takové věci se totiž dříve stávaly možná i častěji, jen se o nich tolik nemluvilo nebo nevědělo. Hlavní důvody mimo jiného jsou podle mě například:

  1. Dřívější nepřítomnost a absence telefonů, z toho pramenících fotek, videonahrávek, sociálních sítí, touhy po senzaci.
  2. Zabezpečovací zařízení nebylo tak sofistikované jako dnes, takže šlo leccos ututlat za láhev a bonboniéru.
  3. Všechno byl dříve pouze jeden podnik. Žádné rozdělení jako dnes. Lidi se více znali, věřili si, kamarádské vazby umožnily mnohý prohřešek snadněji omluvit a vysvětlit.
  4. V provozu bylo daleko více lidí, kteří se hlídali i navzájem a zcela jistě nebyl takový spěch s ohledem na rychlost jako dnes.

Neprve zkusíme rozebrat mimořádnou událost typu špatně projeté návěstidlo.

Pokud se taková věc stane, nikdo o tom nemluví rád. Nejde to srovnávat s jakýmkoli pochybením kdekoliv jinde, např. s přestupkem v autě. Nebo že se něco nestihne v kanceláři v termínu. Někdo neopraví to, co opravit měl, zapomene objednat důležitou věc apod. Pro představu cestujícího, ať chápeš…

Je to asi stejná ostuda, jako když jsi celej život důsledně slušnej a pořádkumilovnej a někdo tě jednou chytne, jak úplně vylitej močíš na policejní auto před služebnou. Dobře, stát se to může, ale pyšnej na sebe rozhodně nejsi! Je rázem zapomenuto, jak jsi byl bezvadnej, že jsi nikdy nic podobnýho neudělal, že nejsi hloupej, zlej, ošklivej. Máš prostě cejch.

Kolegové, kteří tuhle událost prožili (míněno na dráze), si jsou dobře vědomi chyby a hrůzy, co je potkala. Jsou potrestáni nejvíc sami, protože si uvědomují, že selhali. Je mi jich strašně líto. Nikdy nic podobného nechtěli udělat a přesto se jim to stalo. A já moc dobře vím, jak blízko je člověk tomu, aby se ocitnul sám v jejich kůži. Ukážu pro představu klasickou situaci, která k projetému návěstidlu může vést. A jak snadné to může být.

Pokud bude zájem, můžeme pokračovat v dalším díle. 🙂

Jak málo stačí…

Mám dvoudenní směnu. Nastupoval jsem v sobotu ve 13 hodin, končím v neděli v 18 hodin, ovšem do časové normy se započítává jen 16 hodin a 50 minut.

Mám toho plný brejle. Docela únava. Vykoukanej, rozhozený jídlo, spaní bída.

Čekal jsem ve výchozí stanici Pardubice na zpožděný přípoj. Odjíždím a už mám šest minut zpoždění. Dojedu do Chrudimi, kde se křižuju s protijedoucí Regionovou, a pokračuju dál po jedné koleji. Zastavuju, lidi vystupujou.

Koukám na návěstidlo – přede mnou je tzv. cestové a na něm červená. Dál ode mě, vzadu, je tzv. odjezdové, a to mi dovoluje už další jízdu. Dole svítí žlutá, nahoře zelená. Na fotce jsem to radši označil pro snazší orientaci.

V mé řeči to znamená: Zatím stůj a čekej!

Časem se mi rozsvítí na cestovém návěstidle barva, která dovoluje jet k odjezdovému návěstidlu. Přes další výměny, neboli výhybky, rychlostí 50 km/h a potom budu mít volno, tj. traťovou rychlost – tady 100 km/h.

Cestové návěstidlo je tedy zatím stále na “Stůj!” Jsem povinnen zastavit u něj co nejblíž, abych na něj dobře viděl.

Ale! Stačí jakékoli zaváhání nebo abych se nad něčím zamyslel. Uvažoval třeba nad tím, zda cestující nenastupují nějak dlouho. Nebo jestli ti, které jsem přivezl, už před mašinkou prošli, abych je nepřejel. Taky mi může volat výpravčí s nějakým pokynem či rozkazem.

Nebo! Mohl jsem si dát níž roletu, neboť proti slunci je špatně vidět. A potom se stane třeba tohle.

Prostě vypustím, že tam je cesťák. Koukám jen dopředu na viditelné návěstidlo a vidím barvu. Tunelové vidění. Paráda, můžu jet!

Překonám pět metrů a jsem TAM! I kdyby mi okamžitě docvaklo, co se děje, už to neubrzdím. A neokecám. Nevysvětlím.

Slovem “TAM” je míněno večer na Nově. Ray s Lucinou se budou mračit a klást otázky, proč jsou u dráhy dementi a kolik lidí ještě musí umřít. A já půjdu z hrušky dolů. S ostudou.

Vlakvedoucí v ČR není povinen kontrolovat, zda mám návěst dovolující jízdu. Pokud to dělají, je to super – víc očí víc vidí.

Dříve by byl na místě ještě výpravčí s plácačkou, asi by bylo i víc času. Ne jako dneska, kdy mám v 16:04 příjezd a v 16:05 odjezd. Lidi by měli v minutě vystoupit a nastoupit, já vykonat všechny úkony a v ideálním případě i zkrátit dobu pobytu, abych snížil zpoždění. Jenže cestující lezou minutu, dvě, je jich hodně, mnohem víc než dřív, a také občas dobíhají. Vím, že mi třeba 20 vteřin vyjíždí a 20 vteřin zajíždí schůdek. Zároveň bych rád dodržoval jízdní řád, to všechno nese stres a tlak.

Je to jen můj pohled – to každopádně. Nic podobného se nemá a nesmí stávat. Ale prostě se to stát může a potom to nejvíc štve toho, kdo za kniplem sedí. Nejde srovnávat podobnou situaci s projetím červené autem. Sedím na mašině a jsem vycvičen na to, že červená je svatá a musí se mi o ní i zdát. A že se mi opravdu zdá, věřte mi.

A ještě pro ilustraci, jak vypadá proti slunci původně čisté sklo po 50 kilometrech jízdy…

V některém z dalších článků popíšu jinou situaci, která může vést k nechtěnému projetí návěstidla.

1 komentář

  • Přeju TI věčnou kliku….. minimálně za ty historky a to, co z některých čiší si ji zasloužíš….

Vítejte na blogu o zážitcích a příhodách strojvedoucího Českých drah.

Texty zde jsou ryze subjektivní. Občas vtipné, jindy kritické, často vysvětlující. Čas od času i nekorektní či hrubšího charakteru. A nejen o železnici!

Snad se u nich budete bavit podobně jako autor, který je sepisuje.

Archivy

Kontakt