Rozhodnutí a rizika

R

Situace, které přináší naše práce, mohou být občas nejasná. Posoudit, vyhodnotit a správně se rozhodnut během zlomku vteřiny není vůbec snadná věc.

Strhnutím rychlobrzdy totiž prožitá událost nekončí. Naopak většinou začíná. A navíc se vždy musíte zachovat správně. Pokud totiž neuděláte všechny kroky dle litery předpisu, vystavujete se možnému popotahování ze stran vyšetřujícího orgánu. A ten vám ji, pokud najde nějaké opomenutí, velmi vydatně omlátí o hlavu.

Nikoho pak nebude nejspíš ,zajímat, že jste něco udělali v dobré víře. Z přemíry snahy. V touze minimalizovat následky. Nebo že jste byli prostě jen rozrušeni a zapomněli na jeden faktor z mnoha. Po nějaké infarktové situaci, kterou jste před pár sekundami prožili, by to bylo pochopitelné, ne?

Jizvy a jizvičky

Bez snahy o chlubení suše konstatuji, že toho mám za sebou už celkem dost. A velmi dobře rozumím větě, kterou mi po mém velkém prvním strachu (když jsem potkal traktor John Deere u Jičína s bránami kolmo nahoru) řekl zkušenější kolega, kterému jsem se s pocity svěřil:

“To ti srdíčko zaťukalo, viď? Jak se hrudník sevře! První jizvička, hochu, nech si tam ale místo na další.”

V civilním životě se snadno nevylekám. Na mašince je to jiné. Tam totiž nejde jen o mě.

Kameny

Před pěti měsíci jsem měl u Slatiňan nepříjemný zážitek, který bude časem i s videem umístěn v placené části blogu. (Tak určitě.. – pozn. admina)  Jednalo se o narovnané kamení na kolejích.

Mimořádná událost, obecné ohrožení a celý průběh se mi vrací ve snech. Byl jsem totiž zcela přesvědčený, že mě životní štěstí opustilo a půjdu i s jednotkou z kolejí ven. Že se tak nestalo, nedokážu dodnes pochopit.

Ten úsek je přitom naprosto dokonalý. Nové a zcela hladké koleje, rovina, viditelnost skvělá, metelíte si to stovkou a těšíte se z jízdy. Nezahořknul jsem, ale jizvička na srdci a vzpomínka se strachem zůstala. Ale život jde dál. Stejně jako já dál jezdím. 🙂

Ilustrační foto

Reflexy

Sledujete neustále úsek před sebou. Hodiny a hodiny, ve dne, v noci, za mlhy, za deště, proti slunci. Pořád. A já můžu říct, že tuhle trať mám “ve voku”. Těžím samozřejmě z toho, že tu jezdím prakticky neustále, takže jakákoli odchylka nebo změna automaticky nabudí pozornost a maximalizuje soustředění. Obdivuju kolegy, kteří jezdí štreky nebo různé destinace. Já si spokojeně operuji jen na vcelku malém hřišti.

Stejnou jízdu jsem měl i před třemi týdny. Běžná odpolední točka. Druhé kolečko spěšňáku se Žralokem. Z Chrudimi na Slatiňany a dál. Těsně za obloukem jsem viděl u stezky před mostem na značnou vzdálenost pohyb v kolejišti. A podobně jako u “přejetýho” chlapa mi v hlavě začal zvonit varovný alarm. Nedokážu říct, čím se mi situace nezdála.

Po ujetí dalších 200 metrů jsem už rozeznal, že je těsně před přechodem položený v průjezdném profilu nějaký předmět. Zároveň periferně registruji, jak za blikačem přejezdu postává osoba, který byla předtím v kolejišti. A zaujatě sleduje, co se bude dít.

Zmetek

Co to tam ten zmetek dal? Postavená mohyla z kamení? Bum, rána do pluhu. Brzdím do stanice a už točím 158. Vysvětluji, co se mi právě stalo a prosím, zda by mohl operační poslat hlídku.

Během toho zabrzdím vlak, zastřádám, zamknu kabinu a informuji vlakvedoucí, že se musím podívat pod mašinku.

Po ohledání s úlevou konstatuji, že škoda žádná, ale co teď? Vlak plný lidí. Čas běží. Mám čekat? Nahlásit mimořádnou událost? Je to vůbec potřeba? Vždyť se skoro nic nestalo.

Znova pod mašinku. Klečím na všech čtyřech a jako kočka s prohnutým hřbetem prohlížím bedlivě spodek a dvojkolí. Nic tam není. Pojedu dál.

Další kroky

Vytočím vysílačkou paní výpravčí v Chrudimi a informuji o místě, kde jsem měl zatím neznámý předmět na kolejích. Sděluji, že jsem už volal PČR a že snad jedou na místo. Dostanu povolení, že můžu jet dál. Požádá mě zároveň, abych informoval protijedoucí vlak, protože s ním budu křižovat v Chrasti. Zatím je mimo její dosah.

Volám strojmistra, hlásím incident a slyším úlevné vydechnutí, když se dozví, že mašinka není poškozená. Ještě pro jistotu volám nehodovou pohotovost ČD, kterou ten den drží vedoucí z nehody na přejezdu, který mi taktéž odsouhlasí jízdu.

Jezdím až do noci v klidu, bez zpoždění a nervů. Nicméně se mi v myšlenkách vrací obava, jestli jsem na něco nezapomněl. A jsem napnutý, co mi to tam ten harant vůbec dal.

Až uvidíte video, možná si řeknete, proč jsem tak vyváděl, že o nic nešlo. Já na váš názor souhlasně pokývnu a zamručím. Ale věřte, další jizvička mi přibyla.

Komentář: 1

Vítejte na blogu o zážitcích a příhodách strojvedoucího Českých drah.

Texty zde jsou ryze subjektivní. Občas vtipné, jindy kritické, často vysvětlující. Čas od času i nekorektní či hrubšího charakteru. A nejen o železnici!

Snad se u nich budete bavit podobně jako autor, který je sepisuje.

Archivy

Kontakt