Návrat ztraceného syna

Protože je oblast, kam se vlakem mohu podívat čím dál rozsáhlejší a elektrických výkonů není vůbec málo, trvalo skoro rok, než se mi díky laskavosti vrchního strojmistra podařilo dostat se zpět na trať, která pro mě bývala zcela zásadní.

A tak si mohu, po dvou plnohodnotně odjetých směnách, bez jakýchkoli příkras zaznamenat pro a proti, která ve mně zůstávají. Nejvíc by se hodilo napsat, že všechno bylo až překvapivě intenzivní.

Zapsáno: 25. 2. 2026

Nutno říct, že jsem nic nepodcenil a u ochotných kolegů si dopředu protelefonoval a osobně prodebatoval odlišnosti, které se během mé nepřítomností odehrály. Aby se nestalo, že ráno nenajdu klíče od stroje nebo budu stát jinde, než je žádoucí.

První den

Je 4:30. Nemusím vůbec nad ničím přemýšlet. Skáču na Reginu a směju se při jejím chystání, obcházení, kontrole nafty, brzdě a házení vekslí. Vím naprosto přesně, co mám dělat a vše mi trvá, i když to dělám skutečně poctivě, až překvapivě krátkou dobu.

Poprvé stlačím jízdní páku a vyrážím. Naberu vlakvedoucího, mám plný vlak. Dojedu do Chrudimi, mám plný vlak. Dojedu do Pardubic, mám plný vlak. Dojedu do Chrudimi, mám přecpaný vlak.

Slezu z Reginy, přijede mi Žralok. Musím se smát, když se pr*elí zavrtím na sedačce a ozve se věta, kterou uslyším za dva dny ještě několikrát. “Co ty tady, Peťo?” Nepopírám, že mě zahřála u srdce.

Pojďme ovšem zpátky do reality. “Nejdou kamery, nejde ETCS, na haj*lu se někdo vych*al vedle mísy, strašně to tam smrdí. Uklízečkám jsem volal,” dí loučící se kolega.

Vyrážím do Havlbrodu. Trať je mi známá do posledního kamínku. Za každým obloukem se mi promítá obraz a vjem, který si pamatuju a užívám si ho.

V Brodě spadnu ze Žraloka a dostávám zase Reginu. Bouda naprosto příšerná, žlutá a ošuntělá. Moc nejede. Na stanovišti ten nahořklej a zažranej puch z laciných balených retek. Smrdí to tu a připadám si jako v pekle.

Dojedu do Hlinska a přeskakuju na jinou boudu, která je ještě horší. Sice jede, ale loupající se umakart a nefunkční informační systém doplňuje už jen nefunkční topení, které se využívá k chlazení, aby se motor, kterej má namotáno čtyřikrát kolem zeměkoule, dokázal udržet v provozním rozmezí. Tvl, tohle je fakt příšerný. Chápu, že jde o náhradu a asi nic lepšího nemáme, ale je mi skutečně stydno.

Lidé uvnitř se ale tváří spokojeně. Zatím vezu všechny vlaky na čas a tak se oddávám spokojenému a neuspěchanému pohybu stroje pode mnou. Uvědomuju si, že mám na všechno daleko víc času. Dává mi to luxus rezervy při naučených úkonech, s nimiž není problém. Přijíždím do Hlinska, poslední výměna stroje a sedlám Lišku, s kterou vedu spěšňák do Pardubic.

Dojíždíme dokonce s minutovým náskokem. Kolega střídá na ose. Jdu k autu, jsem spokojený, hodně unavený. Rozbolí mě hlava tak, že si musím vzít prášek. Cestou domů naberu dcerku ze školního výletu, zatroubím na paní učitelku a domů přijíždíme v 17 hodin. Ještě jsem nesportoval a mně se strašně moc a naprosto příšerně nechce. Prší a já se vztekle dívám na ucpané dráhy v bazénu.

Do p*či se vším, m*dat lokálku! Nahov*o, od rána do večera v práci, nemám to kam nacpat stokrát ku*va, ku*va, ku*va, nepudu a basta. Jenomže musím. Oblékám si sportovní hadry a jdu na kolo. Po hodině se vrátím propocen na kost. Změna do suchého a jelikož už nemám sílu, odvesluju jen dva kilometry. Rychlá vana a najednou je mi příjemně a skvěle.

Vitám se s manželkou, vyjadřuji city, vyznávám se z velké lásky. Škádlím děti, konverzuji s adminem a Jaromírem, ladíme detaily uvedení natočeného rozhovoru. Čtu si v Kindlu a usínám.

Druhý den

Jsem opět v depu na startu. Přede mnou se v dešti leskne 810ka, s kterou pojedu po ohromně dlouhé době. Nevezl jsem ji dobře několik let. Je nádherná, doopravdy voní. Revitalizovaný interiér, na haj*lu krásná a nerezová mísa v matu, prkýnko v dekoru tmavého kaštanu. Wi-fi, informační systém, teplo, motor… Zapínám ETCS, jsou zde nahrané všechny požadované HW klíče, volím režim posunu.

Když vyjedu, připadám si jako král. Je mi absolutně báječně. Vnímám jízdu i dění pode mnou všemi smysly. Okamžitá reakce na jakýkoli požadavek je opojná a návyková. Můžete sedlat všechny moderní mašiny světa, ale tenhle stroj a v tomhle stavu se jim nejen hravě vyrovná, ale mnohé z nich i předčí.

Jedem, bože, to je krása, do Chrudimi. Na ose střídání a provozní meeting zaměstnanců Marťas a Dejv. 😀

Další vystřídání na ose. Přijíždí mi Liška, u které chybí boční zrcátko. Místo něj koukají dráty.

Za kniplem Honza. Předávka začne.

“Ahoj Honzino, do háje, co to je, tvl?”

“Upadlo mi to za jízdy u závodiště. Musím to dojít sebrat nějak.”

“A co to tady svítí, do p*če, dyt je to celý ňáky rozes*aný!”

“To se rozsvítilo teďkonc na vjezdu. Hele, jo, ještě jeď tak nějak s citem, páč tam není bůhvíkolik nafty. Hele, běžim, užij si to!” 😀

Zamává mi za okýnkem a já se musím smát.

Cestou telefon od strojmistra z Havlbrodu:

“Budem to měnit, můžeš to dovézt do depa?”

“Jasný, není problém, mám čas. Dovezu to tam.”

“A můžeš i vyzbrojit?”

“Jo, to stihnu.”

Mezitím klekne na trati jedna z dvojice příšerných Regin, kterou jsem včera chystal. Z boku se jí začoudilo a bylo po ní. Musí se stáhnout, protože zašpuntovala trať.

Čekám na stroj od 5308 a pojedu s ním 5309. Na chvostu potáhnu náhradní boudu za tu zdechlou. Můj stroj zastaví, sjednám posun, najíždím na kolegu, svěsíme se, brzda, podepsat, informák, barva a jedem. Dojedem do Hlinska, přeskakuju na Lišku od kolegy, který končí. Hurá do Havlbrodu, pak spěšňák do Pardubic a jedu domů.

Přijedu v 17 hodin, jdu na kolo, vesluju. Vyznávám lásku manželce, škádlím děti, jsem unaven a usínám bez knížky jako mimino.

Závěr

Slušelo by se zaznamenat pro čtenáře pocity, které jsem si po dvou dnech na lokálce odnesl.

Jsou až překvapivě silné. 😀

A rozhodně si je budu chtít zopakovat. Pohlídám si, abych na ně nemusel zase celý rok čekat.

Návrat Hopy z budoucnosti. AI, kolorováno.