Vykolejení (+ video)

Dnešní psaní mělo být o sportu. Jak se dostávám po omikronu do formy.  Už zase skáču přes kaluže! Větrné počasí ovšem způsobilo, že si na text o mém zlepšování budete muset počkat. 🙂

Zapsáno: 19. 2. 2022

Ve čtvrtek jsem nastupoval po dvoudenním volnu do práce. Dopoledne. S neuvěřitelnou chutí jsem si ráno zaplaval (rekord!) a dojel do depa asi o 20 minut dřív.

Už příchod k budově signalizoval, že není všechno v pořádku. Nikde jsem neviděl jednotku, s níž jsem měl celou směnu brázdit koleje. Telefon strojmistrovi potvrdil, že ten den bude všechno jinak.

Za mého pobytu ve vodě se kolegovi svalil do cesty strom a on do něj se Žralokem narazil. Tady zastavím a pouvažuji nad vlastním zm*dstvím, protože jsem spokojeně zauvažoval nad svou klikou. Že je dobře, že to tentokrát nejsem zase já. Vyžral jsem si toho v předešlém čase už dost. A bylo by přece nefér a sobecké, ochuzovat i ostatní strojvedoucí o pikantní zážitky, které nám jízda po kolejích přináší.

Co teď, když nemám stroj? Rychle telefony na všechny strany – dispečer, strojmistr, výpravčí. A za dvanáct minut už jsem nachystaný se záložní 810kou. Vím, že se tomu motorku hodně lidí směje a přeje mu konec v hutích. Ale jeho operativnímu nasazení a schopnosti okamžitě řešit jakýkoli výpadek, se v mých očích nevyrovná prostě nic. Ani lidem, kteří se mnou ten den v poledne bez zpoždění z Pardubic odjížděli, jeho mimořádné nasazení dozajista nevadilo.

Dojel jsem do Žďárce a dál už cestující pokračovali busem. Trať neprůjezdná, čili jsem nachystal 810ku na cestu zpět a čekal na výlukový autobus, který měl dovézt pasažéry z Hlinska. Všechno se ovšem rychle změnilo, což už tak na dráze bývá.

Žralok

Zazvonil telefon a vyšetřovatel ČD se mě z místa střetu dotazoval, jestli bych nemohl vystřídat kolegu na Žraloku a být na něm k dispozici pro úkony nutné ke zprovoznění trati.

S chutí jsem souhlasil, protože podobnou událost už nejspíš nikdy nezažiju. Během chvilky pro mě dorazil autem a odvezl mě k lesu, přes který jsme blátem dobrkali k místu nárazu.

Na první pohled se místo jevilo problematické. Popadané stromy, první náprava jednotky mimo kolej a jako třešnička na dortu dva kmeny s větvemi zapasované pod stanovištěm.

Stav

Došel jsem na stanoviště a pocítil uspokojení nad tím, že běží oba motory, jednotka topí a nikde neutíká vzduch. Ani vypružení nejevilo znaky poškození. Bonusem byl i dostatek paliva.

Průběh dalších úkonů byl jasný. Nejprve jsem si ověřil, že už jsou dokumentace a šetření mimořádné události ukončeny. Do té doby není možno s čímkoli hýbat.

Pilně pracující traťovka, která kácela další rizikové stromy, neúnavně a bez vteřiny prodlevy likvidovala následky větru a stihla už dokonce vyrovnat masivní vybočení koleje způsobené pádem stromu.

Její vedoucí mě požádal, zda bych nemohl popojet o cca 20 metrů kvůli eliminaci rizika pádu stromu na jednotku. Prvně a asi naposledy v životě jsem si mohl vyzkoušet, že Žralok umí jezdit i mimo kolej.

Chlapi s pilami makali bez ustání a během dvou hodin dokázali kolej vyčistit. Kdo někdy dělal fyzicky dřevo, musí před jejich výkonem smeknout.

Ani náš vyšetřovák nemarnil čas. Dokázal domluvit a zásadně urychlit nasazení pomocného vlaku. Ten přiveze kolejový jeřáb, který jednotku nakolejí. Než se vynoří úvahy, proč se nepoužily tzv. bačkory, přes které by vlak couvnul zpět na kolej, je třeba říct, že situace jejich použití nedovolovala. Kmeny zapasované v prostoru dvojkolí bez jeřábu nešly vytáhnout.

Před akcí

Trať vyčistěná, jeřáb na cestě, všechno jasné a dané. Promočení a unavení dříči, kteří doteď neúnavně likvidovali následek střetu, odjeli nabrat něco sil a občerstvit se. Zůstal jsem na místě úplně sám.

Dlouhou chvíli jsem si krátil úvahou, že jsem sice dobře živený, ale bez jídla tu během následujících třech hodin nejspíš zemřu. Pak by se musel volat další fíra. Kde ho seženou? Tenhle aspekt mě mobilizoval k horečnaté činnosti a jal jsem se zjišťovat, kudy a za jak dlouho (aspoň přibližně) nehoďák dorazí.

Věci jdou málokdy snadno. Trasa, po které z Prahy jeřáb ke Žraloku směřoval, byla nově paralyzována dalšími popadanými stromy. Bylo jasné, že se na místo do půlnoci nedostane. Po domluvě s kompetentními jsem tedy založil jednotku zarážkami a plánoval odjet s mezitím dorazivšími hasiči, kteří přijeli zkontrolovat místo střetu.

Když jsem za svitu baterky a pouze v kulichu štrádoval temným lesem směrem k hasičskému speciálu, poslouchal jsem zlověstné lupání a praskání stromů nad hlavou. Vědomí, že můžu kdykoli dostat kmenem či větví po hlavě mi moc klidu nepřidalo. Zvlášť když jsem pod nohama cítil houpající se půdu s kořeny. Tak moc se stromy ve vichru nakláněly.

Koncert

Dorazil jsem do Hlinska a zabral si pokoj hned vedle záchodu, abych nerušil již odpočívající kolegy. Odhadovaná průjezdnost trati nebyla nijak radostná a vše nasvědčovalo, že budeme pokračovat nejdříve druhý den.

Proto jsem trochu překvapeně v 1:38 zvedl vibrující telefon. Paní výpravčí radostně zvěstovala, že nutný pomocný vlak už je téměř v Hlinsku.

Tam si jeho četa a pracovníci jeřáb i s vagony objela Brejlovcem a předchystala zařízení. Potom jsme se během krátké chvíle posunem dostali ke čtyři kilometry vzdálené nemobilní jednotce.

Tady nastal skutečný koncert. Na první pohled bylo jasné, že celá posádka nehoďáku jsou mistři svého řemesla. Vše naučené, dané, každý s jasným úkolem. Všichni věděli, co, kde, kdy a jak dělat.

Oddělat, zajistit, protáhnout, opřít, uvázat, vyměkčit. Mysleli i na zdánlivé drobnosti, např. otočení zajišťovací žabky proti oknu. Dával se zkrátka pozor, aby nedošlo k poškození laku, polepu a čehokoli dalšího.

Během necelé hodiny stál Žralok zase na kolejích, zaklesnuté špalky pryč z dohledu.

Bez jakékoli nadsázky jsem uznale kroutil hlavou nad umem a úspornou pracovitostí, s neustálým přihlížením k rizikům, úskalím a možným nebezpečím.

Neleníme

Nebyl jsem ovšem na místě proto, abych tleskal. Musel jsem přispět též něčím plodným k výsledku. Vyzkoušet brzdu, oddělat zarážky, popojet si, prohlédnout pojezd, popojet zpátky, opět prohlédnout pojezd. Požádat dispečera o přidělení čísla vlaku, aby se jednotka dostala k opravě. Překontrolovat znovu bedlivě přivázané utržené písečníky a vyzkoušet Mirel.

Domluvit se s výpravčím, jak se vrátím z trati, vysvětlit, jakou rychlostí pojedu. Informovat strojmistra, dispečera, vedoucího oprav, vyšetřovatele, zavolat kontrolorovi vozby a pomalu vyrazit na cestu k domovu.

Jedeme

Protože jsem byl první vlak projíždějící uzavřeným úsekem, doprovázeli mě preventivně pracovníci SŽ s motorovou pilou. Čistě pro případ nutnosti, aby zase vlak nezůstal někde stát u stromu bez pomoci.

Naštěstí nebylo třeba jejich zásahu a já se pomalu s rozkazem dostal do Žďárce, kde jsem musel počkat, než se přežene ranní vlna osobních vlaků.

Během této doby jsem opět obešel celý vlak a osahal si dvoukolí, zda se mi někde něco nehřeje. Také jsem si spočítal, že budu již 20 hodin bez jídla. Bohužel nebylo kde co koupit.

Další telefon strojmistrovi a domluva, že svou jízdu ukončím v Rosicích nad Labem. Jeho napadlo, že by k další jízdě využil kolegu, který měl mít v Hradci tříhodinové přerušení směny. Protože už jel se školním vlakem na Moravany, vyčkal jsem, až bude stát v Borohrádku na křižování, a telefonicky ho poprosil, zda by nebyl od té dobroty a se Žralokem nedojel. Ochotně souhlasil, takže jsem mu vypodobnil, co jsem věděl.

Během těchto aktivit se mi povedlo doskákat až do Rosic. Protože je lepší věci dohodnout předem, informoval jsem pana výpravčího, že se u něj jednotka asi hodinu zdrží. Ten mi pak vyšetřil jednu z nepoužívaných kolejí a uschoval si u sebe klíče pro později dorazivšího kolegu.

A já mohl jít konečně domů.

Samé radosti

Ten den už mi osud nachystal už jen pozitiva. Už jsem nemusel do Pardubic autobusem, ale svezl mě další Žralok. Cestou mi navíc pípla SMS, že na mě čeká cestou k domovu toužebně očekávaný dárek. K tomu jsem před sebou měl výpadek směny – volný víkend (v bazénu navíc skončilo soustředění, takže prázdno!).

Další věc mě při chůzi k autu těšila. Spokojenost a vědomí, že jsem se zase něco naučil. Snažení několika desítek lidí, kteří se podíleli na odstranění nehody, bylo naprosto uchvacující. A působí naživo o dost jinak, než když se na něj dívá člověk doma v trenýrkách a popíjí u toho horké kakao.

A nakonec

Dnešní psaní jsem tvořil v sobotu odpoledne. Místo toho, abych si užíval dárek. Jak je to možné? Poděkujte adminovi. Kdyby bylo po mém, text bych vydal třeba až za rok. 🙂

Video