Kouzlo Betlémského světla?

K

Možná by stačila jen fotka a video, než se crcat s textem. Ale…

Domů jsem přijel před chvílí. Je sobota, devět večer, mám po dlouhé, skoro třináctihodinové směně, bohaté na zážitky. Od včerejška se začalo zase jezdit z Chrudimi až do Pardubic, náročná výluka už napůl skončila.

Protože jsou koleje, nástupiště a budovy v Rosicích a Pardubicích stále rozestavěné, bylo několik prvních cest velmi opatrných. Postupně ale obnovený ostych opadá i díky perfektní práci výpravčích, kteří prostě znají mapu. Bez prodlev a ihned po rozsvícení návěstidla komunikují rádiem a urychlují zásadně odjezdy vlaků. Na to, že se po tak dlouhé době provoz vrací téměř do normálu, mi přijdou ztráty jedné či dvou minut jako zanedbatelná drobnost. Kterou navíc třeba doženu.

Když musíš, tak musíš

Dnes jsem si popravdě zajezdil víc, než jsem čekal. Kromě trojité turnusové otočky do Hlinska a zpět mě strojmistr požádal o další jízdu do Hradce Králové. Aby tam Žralok mohl projít nutnou technickou prohlídkou dle předepsaného oběhu. Naštěstí už se nemusí objíždět přes Choceň, takže jsem všechno stihnul mezi prvním a druhým párem spěšňáků. Sice jsem se nenajedl, ale když podnik potřebuje, abychom ze sebe vydali v těžké době maximum, člověk neodmítne.

Stejně se beztak jen vozíme a berem za to nehorázný prachy. 😀

A taky máme ty zážitky.

IS a světlo

Jeden z nich byl nepříjemný. Informační systém jednotky zatvrzele odmítal přijmout fakt, že je výluka u konce. Umanutě hlásil, že vlak v Chrudimi končí a že budou cestující dále přepravení autobusovou dopravou. Vlakvedoucí musel tuto falešnou zprávu neustále dementovat a nervózní pasažéry uklidňovat. Protože ovšem IT úroveň značně pokročila, po nahlášení neplechy se dálkovou aktualizací dat podařilo zdivočelé hlášení zkrotit.

Dalším zážitkem bylo zjištění, že máme čest vézt do Pardubic Betlémské světlo. Je to svým způsobem výsada a zároveň i mírná těžkost. Živý oheň na palubě vlaku (ať si kdo chce co chce říká) je přecejen lehce riziková záležitost. Určitou překážkou bylo, že se o naší cestě dozvěděli i obyvatelé na zastávkách po trati. Neváhali mě zastavit mávnutím ruky, takže jsem zamračeně pozoroval, jak mi přiskakují vteřiny zpoždění, zatímco si ve dveřích ohřívají knoty.

Dojíždím do Slatiňan, tady už jsme jako spěšňák, takže pouze zbývá Chrudim, Rosice a Pardubice. Pohoda.

Naprostá klasika. Mnohokrát se mi potvrdilo, že když si člověk řekne slovo pohoda, dostane se mu důrazného připomenutí, že jde jen o klid před bouří.

Ilustrační foto: Mike LabrumUnsplash

Sebevrah

Vyrazím ze Slatiňan, Žralok se snadno dostane na povolených 100 km/h, přeladím rádio a blížím se k Chrudimi. Stejný úsek, kde jsem potkal kameny na kolejích.

Zhruba 900 metrů přede mnou je něco na koleji. Něco tmavého, nevím co. Za vteřinu si říkám – jasný, někdo jde zase přes koleje. A za další sekundu už vím a trnu. On nejde, on tam leží! Leží v kolejišti, hlavu na jedné kolejí, nohy přehozené přes druhou.

Troubím vším, co mám a brzdím.

Tentokrát jsem s reakcí ještě rychlejší než na závodišti a je mi jasné, že stihnu v klidu zastavit. Navíc je PESAcká houkačka ukrutně hlasitá. Na její řev osoba reaguje, z lehu si sedne, nemotorně zvedne a odchází z profilu koleje.

Do kabiny ve vteřině přibíhá vlakvedoucí, který tuší, že je zle. Přiznám si, že mi tedy bůhvíjak není, moc nechybělo. Nejsem zase takovej tvrďák, jak jsem si myslel, docela to se mnou otřáslo.

Míjíme mladou dívčinu v bundě s kapucí, která nás vyčítavě pozoruje. Brečí. Rozmazaná řasenka jí rámuje obličej.

Beru do ruky telefon a vytáčím policii, abychom si vyjasnili, kde, kdo a co. Okamžitě vysílají hlídku.

Chvíli po mně totiž pojede stejným místem další vlak.

Informuju též výpravčího o incidentu v dopravě a poprosím ho, aby mi, až si s PČR vykomunikuje zásah, ohlásil výsledek. Než dojedem do Pardubic, volá, že už ji mají zajištěnou. Paráda!

Dojdu si na rychlý oběd a otočím poslední pár vlaků.

Závěr směny byl už klasický – nezapomenout sepsat hlášení strojvedoucího, nadiktovat policejnímu vyšetřovateli iniciály, popis události a na oplátku se od něj dozvědět, že šlo o ženu “v těžké životní situaci” a že měla “problémy, které chtěla radikálně vyřešit”.

Jedu domů, bolí mě hlava z únavy, nevyspání. Jsem vykoukanej, hladovej, zničenej, otrávenej a mrzutej. Musím se pořádně dospat, zítra jdu zas jezdit. Hned ráno.

Ale mám dobrý pocit z toho, že dnešní den měl šťastný konec. Třeba díky tomu světlu, které jsme vezli.

Dobrou noc.

Video

Komentáře: 4

Vítejte na blogu o zážitcích a příhodách strojvedoucího Českých drah.

Texty zde jsou ryze subjektivní. Občas vtipné, jindy kritické, často vysvětlující. Čas od času i nekorektní či hrubšího charakteru. A nejen o železnici!

Snad se u nich budete bavit podobně jako autor, který je sepisuje.

Archivy

Kontakt