Šraňky

Někdy se stane, že se mě nepřímo týkají příhody, jichž nejsem hlavním aktérem. Zaslouží se o nich zmínit, neboť občas bývají o železnici a to je samozřejmě pro vás zajímavější… 🙂

Zapsáno: 27. 5. 2023

Začalo to nevinně. Ráno mi v šatnách bazénu zazvonil telefon. Displej ukazoval jméno Fanda, což je kamarád a hoch, s nímž jsem vyrůstal, stavěl domy, pil alkohol, honil dívky a vůbec zažíval mnohá nepublikovatelná dobrodružství.

“Ty vo*e, Hopo, já ani nevím, komu bych měl volat! Jsem teď na střeše a meju vapkou tašky vod mechu. Čumim přes hřebenáč na šraňky a zas to mají nějaký pojebaný! Jeden klacek nahoře, druhej dole, celý to divně cinká. Dojede k tomu auto, zastaví, chvíli čumí a zas jede pryč,” smál se nadšeně.

“Heleď, zavolej čerty, řekni jim číslo přejezdu, je tam napsaný na tabulce u blikačů. Ať tam někoho pošlou nebo zavolaj SŽ a řeknou jim o poruše,” odpovídám.

“Je to sto metrů, nepřečtu nic a dolů kvůli tomu nepolezu, to mi může políbit víš co. Jim teda zavolám, řeknu místo a ať se staraj.”

“Jo, to by mělo stačit,” ukončuju konverzaci.

DJ

Za malý moment volá manželka, abych se zastavil v krámu pro nutný proviant.

Krámek u nás na vsi je mým milovaným místem. Víceméně všechny základní potraviny jsou domácí či bio. Kvalitní, chutné, hodnotné, což oceňuji nejen já. Prostý lid z širokého okolí využívá skvělou možnost pořídit si farmářské a nešizené produkty za stále ještě legrační ceny, takže je tam věčně nával.

Stojím ve frontě a vrznutí kliky oznamuje nového zákazníka. Hoch Martin, významný a proslulý DJ Pardubického kraje z dob mého divokého mládí, nezapře svou speakerovskou minulost.

“Tak! A mám tě, nádražáku!” nese se obchodem zvučný hlahol. “Deš mi zrovna do rány!”

Modré triko s logem národního dopravce, které mám na sobě, vylučuje, že by myslel například paní postávající za mnou nebo přičmoudlé slovenské dělníky, kteří si přijeli pro svačinu, kafe a cigára.

Martin všechny předběhne, sáhne do kapsy a vytáhne telefon, po němž matlá prstem.

“Dívej se!”

Využiju malé chvilky klidu, než telefon zpracuje požadavky prstu a povídám:

“Máš novej mobil, viď? Je hezkej. Sice holčičí a trochu teplej, ale kdo tě zná, nemůže ho tvoje volba nijak překvapit.”

Vůbec nevnímá, je pekelně soustředěný a ukazuje mi dle vlastních slov čerstvě pořízenou fotku od přejezdu, kam dorazil s dodávkou. Na obrázku vidím přejezd, jedna závora nahoře, druhá dole.

Během mého zadumaném zkoumání pravosti snímku povídá:

“A to jsem teď zvědavej, na co se zase budeš vymlouvat. Mám to nafocený a nejde ničím zpochybnit ten váš bordel,” říká potěšeně.

Musím se smát jeho dychtivému nadšení z faktu, že mi před poslouchajícím obecenstvem může ukázat jasné pochybení, kterého jsem se jako strojvedoucí o svém volnu dopustil. Mohl bych se sice lacině obhajovat a používat vytáčky, že nepatřím ke Správě železnic, jíž přejezd patří, ale to by byly v jeho pohledu jen zbytečné výmluvy. Zaútočil jsem tedy na jeho profesní zaměření.

“Vidím vadnou závoru. Ale pane řidiči, co vám jasně říká zákon 361 sbírky, novelizovaný v roce 2000, a v něm kritický paragraf číslo 29, odstavec jedna, bod c? Nespěchej, rozmysli se dobře, jako majitel profesního osvědčení jeho znění určitě dobře znáš. Ještě si vezmu čtyři nožicky vracovských párků, než nám to tady profesionální šofér poví,” dokončil jsem monolog otočkou na prodavačku.

“Nevíš, jo?” povídám mu po chvilce. “Zjednodušeně – když je závora spadlá nebo v pohybu, nemáš na přejezd vjíždět a máš ho objet. Třeba přes Opočno. Cestou můžeš zavolat benga a našeptat jim, že je přejezd rozbitej.”

Martin se na mě nevěřícně podíval:

“Ty vo*e, no dyk to jsem přesně udělal! Rači jsem to vobjel. Nechci dopadnout jak tenkrát mlíkař. Smrdělo to tady od něj tři neděle…”

“A co řekli policajti?”

“Moc děkovali, že to hned budou volat někam na dráhy, že tam někoho pošlou.”

Pochválil jsem jeho řešení jako vynikající, což ho potěšilo a obměkčilo. Protože jako místní všechny předběhnul (jde pro cigára a v ruce má na korunu přesně), čekal mě posléze před obchodem.

“Přijdeš na dětskej den do sokolovny? Budu celej večír hrát a dáme si kontušovku, jo?” ptá se mě úplně stejně jako před 25 lety, kdy naše přátelství začalo.

“Martine,” usmál jsem se, “esli to jen trochu půjde a budu mít volno, budu tam a tu kořku ti moc rád koupím. Pošli mi ale tu fotku od šraněk, ať mám obrázek pro lidi.”

Poučení na závěr

Pro všechny z vás, komu by se na závorách, ať už jsou kdekoliv, cokoliv nezdálo, prostě na přejezd a koleje nevjíždějte. Nic tím rozhodně nezkazíte. Závory mohou, i když zcela výjimečně, zkrátka zazlobit.

A na úplný konec, pro Martina i Fandu, já za tohle fakt nemůžu. 🙂