Jak jde čas

Když si vypisuji vlastní úvahy, které by jinak zmizely v zapomnění, činím tak aktuálně s nebývalou chutí. Otiskuji si tady ryze mužský pohled, jenž nemusí být nutně pochopitelný a zcela určitě bude tendenční.

Zapsáno: 10. 12. 2023

Minulý týden se odehrálo setkání po letech. Potkal jsem kolegy, kteří se mnou procházeli strojvůdcovským kurzem.

Protože se schůzka odehrávala v dopoledních hodinách a já si na ni vyšetřil celodenní volno, nadnášela u snídaně má paní významné řeči typu: Kam dnes jedeš, taťko? Do hospody? A co tam budeš dělat, když my všichni musíme do školy? Děti, taťka ten má život, viďte, to mu ale závidíme!

Nemám tyhle fráze, zvláště pronášené před nezletilými, vůbec rád. Cítím, že jsou předestírány s kalkulem, vyvolat v mé osobě stud a hanbu. Je štěstí, že se dokáži, díky vlastní metodě neutrální tváře doprovázené mručením (hm, jo, hm, hm), nebývale lehce přenést přes tyto opakující se záležitosti, které téměř vždy doprovází mé odjezdy za klučičí zábavou.

Vyřčená nabídka, že mohu cestou do bazénu, který před hospodou ještě v klidu stihnu, vzít děti autem do školy, nezanechala u stolu většího dojmu. Uvědomil jsem si smutně, že moje volí dobrota a velkorysost jsou přijímány doma s naprostou samozřejmostí. Což není dobře.

Tak jo

S určitým pobavením jsem si ještě při pití proteinového nápoje namísto snídaně vyslechl dceřino vyprávění o zkoušení předešlý den. Její spolužák (pátá třída) dostal za úkol zarecitovat vyjmenovaná slova po Z. Prý dlouze váhal a poté se značnou pomalostí spustil: “Eee, brzy, úhmmm, eee, jazyk, hmm, eee, Plzeň.”

Protože zaskočený pedagog ani třída nezadrželi hlasitý smích, nepokoušel se chlapec o další pokusy a s důstojným mlčením přečkal okamžik hanby.

Akce s klukama byla moc fajn. Přecijen se za 11 let fírování naše životy značně posunuly a o zásadní témata nebyla nouze. Bylo skvělé utvrdit se v tom, že jsme se kdysi všichni čtyři rozhodli správně. Fakt, že se ani jeden z nás nepokusil od ČD odejít, beru svým způsobem jako důkaz, že podnik se svou nemalou rekvalifikační investicí do nových vozků v žádném případě nepochybil.

Pohádka

Když jsem se v podvečer vrátil domů, abych znovu nastolil harmonii a pořádek, nechal jsem se od dětí zlomit k vyprávění pohádky. Protože už jsou větší, mohu jim servírovat odvážnější příběhy než dříve.

Moji posluchači jsou ovšem díky dlouholetému tréninku velmi vnímaví. Nelogičnosti nesedící v příběhu okamžitě rozporují a činí tak s neutuchající škodolibostí. Jako vypravěč mám poté velké problémy udržet původně jasnou osu bajky, která se často zcela rozpadne. K radosti obou dětí!

Vlasy

Po pohádce jsem poté na oplátku odměněn palčivými otázkami, které oba juniory trápí. Rozdílnost povah nemůže být větší. Nicméně s potěšením pozoruji, že zejména dcera shledává mou osobu ideálním objektem pro škádlení.

“Taťko, co budeš dělat, když tě mamka opustí?” ptala se s určitou poťouchlostí.

“Ty vogo, víš něco, co já ne?” sondoval jsem opatrně terén.

“Má novýho favorita. Jmenuje se Fanda. Je svalnatější než ty a má krásné, lehce kudrnaté a načechrané vlasy, s kterýma si při procházkách pohrává vítr. Není vůbec tak ošklivě plešatej jako ty, takže se jí ani nedivím,” pokračovalo dítě v trýznění mé maličkosti.

Fanda, ilustrační foto / AI

(Utvořila si nejspíš Fandu spojením několika tanečníků ze Stardance, neboť o sobotách společně s manželkou nadšeně vzdychají při výkonech kajakáře, cukráře a dalších.)

Zkouším obrannou taktiku:

“Heleď, že jsem plešatej a ne moc hezkej, to ti uznám. Ale zase mám jiný přednosti. Teď mě teda žádný nenapadaj, páč jsi mě zaskočila a bojim se toho novýho Fandy, ale jestli mě mamka s borcem opustí, už si další děvečku hledat nebudu.”

Plešatý autor blogu, ilustrační foto / AI

Dcera, která si okamžitě představila obraz mého rychlého chátrání, nabídla alternativní řešení.

“Myslím, že ňákejm hodně ošklivejm ženskejm by ses mohl líbit. Jezdili bysme k vám s Péťou na prázdniny nebo víkend. Ona by nám ďála macochu!”

Směju se. Trochu trpce, neboť červíček hlodá, ale má paní se tváří, že jí mojí plešatost zase tolik nevadí. Že si na ni zvykla…

I když

Hned tři dny nato jsme byli odpoledne pozváni k paní projektantce. Ta zpracovává technické malůvky našeho budoucího bydlení.

Na schůzku jsem dorazil o něco později, protože jsem se věnoval sportování. To nešlo ostatně nikam jinam nacpat, směna končila až po 12 hodinách.

Dorazil jsem ve chvíli, kdy už byly úkoly a hrubé rysy rozdány. Řešily se jisté mantinely, které omezený rozpočet nádražáka a učitelky přináší.

Vyslechnul jsem si s úsměvem trápení, které moje paní zažívá s člověkem, který má zbytečně mnoho oblíbených věcí, mnohdy dvakrát. Navíc dost neskladných.

Jelikož se manželka osvědčila při generální rekonstrukci našeho prvního obydlí, coby člověk s citem pro krásno, neměl jsem ambice do tvůrčího procesu jakkoli vstupovat. Obava, jak přijmu fakt, že se nám do koupelny pravděpodobně nevejde vana, protože musíme mít větší technickou místnost, se ukázala lichou. Byla totiž velmi dobře vykomunikována.

Manželka povídá projektantce:

“Udělali bysme teda pevný sprchový kout. Vyzděný, obložený, vaničku bych chtěla vestavnou. Ale musí být větší. Teď sprcháč máme, je to asi 80 na 80, ale je stísněný.”

“To je ale standardní rozměr,” namítla projektantka. “Dělají se i menší.”

“To ano, ale manžel jak je velkej, se tam skoro neotočí. Nemůže se rozpřáhnout, zvednout lokty. Je s tím problém, chlap potřebuje místo kolem sebe, třeba když si myje vlasy.”

Podívaly se na mě obě dvě naráz. Jejich oči si změřily lesklou plochu mé lebky, která byla v ten okamžik minimálně třikrát větší než jindy. Došlo jim, že s mytím vlasů nebudu mít i v menším sprchovém koutě zase takový problém.

Projektantka se držela, ale manželka se láskyplně rozesmála:

“Vidíš, to mi ani nedošlo. Tady nějakou tu stokorunu ušetříme.”

Co už

Nezlobil jsem se na ni, protože vášeň, s jakou se do stavby ponořila, mě naplňuje nadějí, že by se nám to bydlení mohlo zdařit. A vlastně mě potěšilo, že se na mě při stavbě koupelny i v detailech takhle zásadně myslí.

Teda snad… Protože ten vlasatej Fanda, kterýmu si pohrává vítr s hřívou, mi nějak nejde z hlavy. 😀

---

A protože jde o poslední článek tohoto roku, rádi bychom vám popřáli krásné a veselé Vánoce a do nového roku jen to nejlepší.

 

Na viděnou ve 2024!
:: hopa & admin ::