Trápení a úspěchy

Nejsem přece jak malej a nepotřebuju si nic dokazovat!

I když…

Poslední srpnová neděle. Byl jsem před chvílí plavat. Moc lidí nechodí, tak jsem si všimnul, že na schůdcích dráhy 8 stojí hezká, štíhlounká dívka. Asi dvacet let, brejle nasazený na očích a zhruba dvacetkrát váhá, zda vlézt do vody či nikoli. Vždycky se tam dostane jen po namočení nejspodnější části plavek a zase vyleze ven.

Hned jsem pochopil, že má panickej strach z hloubky a neumí plavat, což je příležitost pro mě a mé výukové nadání. Připlaval jsem k ní a povídám:

“Dobrý den, vy se bojíte vody, že jo? To se už nebojte, protože vás s plavčíkama ohlídáme.”

“Já se vás neprosím,” usekne mě, “nevtírejte se.”

Měl jsem chuť natáhnout do pusy chlorovanou vodu a potrestat ji za zpupné chování! Ale udržel jsem se, vrátil se do dráhy a doplaval si dávku s podivnou trudomyslností. Uvažoval jsem, že přesně vím, jak se cítil mistr Bílek.

(Nejspíš četla tvůj loňský článek a poznala tě! – pozn. admina)

Rozjímání

Smutné, viďte? Jasně, že jsem se už mockrát v životě setkal s příkrým odmítnutím. Přesto byla dnešní bolest tak nějak větší. Lezu v 11:15 z vody s neběžnou únavou a tentokrát není způsobena prací na želežnici. Cestou domů prší. Poslouchám v autě podcast, kde se dozvídám zásadní informaci o Lil Uzi Vertovi, který měl trápení s masivním diamantem. Nálada se mi pomalu vrací.

Doma mě vítá manželka větou:

“Udělala jsem k obědu lososa. Budeš ho chtít hned, nebo jdeš ještě veslovat?”

Jsem sice úplně vyřízený, ale fikaně předstírám zadumání císaře Nera a po chvilce napětí milostivě prohlásím:

“Se to nezblázní. Veslo mi neuteče, snad projednou, navíc v neděli, můžeme jíst jako rodina.”

Ihned po obědě se přesunu na otoman, abych dopřál vyčerpanému tělu možnost zpracovat a vstřebat tolik potřebnou rybí bílkovinu. Okamžitě usínám.

Disciplína!

Konec prázdnin je ve znamení klasického shonu. Je třeba využít vzácného volna. Výlety střídají oslavy, oslavy střídají návštěvy, pro samý shon se do plaveckého deníčku dívám až 31. srpna.

Když byl dobrý měsíc, dokázal jsem uplavat 100 kilometrů. Takže nevěřím, že porci na srpen 2021 ještě někdy překonám. Zhola vyloučeno.

Smutné, že jsem se na vrchol dostal tak mlád. Teď jsem si dal závazek v plavání trochu ubrat. Prostě musím.

Zkouška předsevzetí

Příležitost prověřit pevnost vlastního předsevzetí jsem měl hned první zářijovou sobotu. Vrátil jsem se z noční a doma ulehl s rozhodnutím, že plavat jet nemůžu. Od 14 hodin toho dne je totiž Aquacentrum pro veřejnost zavřené. Pronajal si ho na firemní a rodinnou akci mobilní operátor. Navíc se u dědy a babičky vybírají brambory a my jim musíme vyrazit na pomoc. Holt budu po 40 dnech dokonalé docházky jednou chybět.

Vzbudil jsem se v 11 hodin a ještě se zalepeným okem se začal lámat chleba. Přesvědčoval jsem se velmi chabě, že zkrátka nepojedu, ovšem silnější část mého já už byla dávno rozhodnuta!

Manželce, která vařila oběd, jsem jakoby nic před nosem začal chystat bazénovou tašku a pojídat proteinovou tyčinku. Počítal jsem s tím, že se zeptá, proč ještě nespím. Ženu to ovšem vůbec nenapadlo a ani mé další vtírající se ponížení skryté v otázce, zda mám cestou zpět z bazénu v obchodě něco koupit, nepřivítala nijak nadšeně. Že mě všechno bolí a vlastně se mi nikam nechce, jsem se vůbec neodvážil vyslovit! To jsem dopadl! Bojím se vlastní ženy! 😀

Nakonec to plavčo bylo naprosto super a po návratu jsem – v rámci úspory paliva – se přesunul cca 15 km na pole na bicyklu. Tam jsme všichni až do večera kolchozničili. Zpátky zase na kole.

Měl jsem toho tentokrát fakt dost. Brutální únava. Docela mě obveselilo, že i moje paní večer bolestně naříkala nad namoženými zády z neustálého ohýbání. Večerní přesun do ložnice plný kňučení a hekání nás velmi rozesmíval.

V neděli jsem měl jít po obědě do práce a ještě před usnutím mi bylo nad slunce jasné, že do vody v tomhle stavu nemůžu. Vzbudil jsem se kolem osmé ráno a divil se, že mě prakticky vůbec nic nebolí. To dá rozum, že by byla škoda toho nevyužít. Zvlášť když pojedu do Pardubic do práce.

Ještě že jsem šel! Zaplaval jsem totiž osobní rekord, kdy se mi poprvé v životě podařilo zlomit čtyřkilometrovou hranici pod hodinu a půl!

Bůhví, kdy a jak tohle skončí! 😀