Hned 1. září, po cestě do bazénu, spěchám na nástupní místo do práce, odkud se – dle tabletu – mám přesunout ve 14:34 busem do Rosic nad Labem. Odtud potom vlakem do Hradce Králové. Z něj povezu mašinku po opravě do Moravan, kde se s kolegou na ose bleskově vystřídáme.
Přesun
Jeho unavený a špinavý stroj odvezu na zbrojení do Pardubic. On, s mým čerstvým, vyčištěným a našlechtěným strojem, může bez zdržování vozit cestující. Tolik plán, který hned na začátku dostává trhlinu.
Výlukový autobus je pryč, odjel už ve 14:24, což zjišťuji s úžasem, když se podívám do tištěných tabulek, kde je zjevně údaj jiný a nejspíš správný. Tablet je ve zkušebním provozu, takže moje chyba. Co teď?
Variantu přesunu do HK vlastním vozem nechávám jako záložní. Vyhledávám a najdu, že ve tři hodiny můžu jet do Hradce vlakem, dokonce rychlíkem. Ovšem Arrriváckým. Cizí dopravce, “zloděj” našich původních výkonů (ČD), zaměstnavatel bulharských strojvedoucích, kteří neumí česky.
Při příchodu ke konkurenční jednotce mé modré tričko s logem národního dopravce ostře kontrastuje s jejich zelenou. Připadám si jako nahý v trní. Bulharský strojvedoucí (ve skutečnosti Čech jak poleno, původem od nás) se mi z okýnka hlasitě směje. Vidí moje rozpaky a hlásí:
“Tak pojď, pojď, ať se taky svezeš pořádným vlakem!”
Hanba, taková potupa! 😀
Vlezu si hned za stanoviště a během chvilky vyrážíme. Během cesty si postěžuji klukům z fóra, abych vyzkoušel wifi.
Patálie nekončí
Druhého září. Na dvacetiminutovém obratu v Chrudimi zjišťuji, že před hodinou a dvaceti minutami navoněný záchod z Havlbrodu nyní připomíná diskotékové WC po dlouhé a divoké noci. Třešničkou na dortu korunující zmar je nerezová mísa plná vody. Až po prkýnko. Neprodyšně zacpaná kompletním balením papírových ručníků cíleně vhozených dovnitř.
Ilustrační foto: Tim Mossholder / Unsplash
Nepoužitý toaleťák smutně vypovídá o faktu, že občas vozíme skutečné kun*y. Spláchnout už nejde, mísa neodtéká. Neodvažuju se použít servisní mód, abych obsah mísy nerozmetal po stěnách. Diagnostika píše závadu a odstavení.
Vlakvedoucí udiveně kroutí hlavou a ptá se, zda ho tedy zamkneme a už si chystá nálepky. Jsem neuvěřitelně vytočenej, protože mám před sebou ještě dva páry vlaků s lidmi, kteří očekávají WC ve vůni. Prostě beru čistý záchod jako naši vizitku a snažím se ČD reprezentovat.
Kdybych chytil zmetka, který mi tohle nadělení způsobil, roztrhnu ho od p*dele až k lopatkám, přisámbůh!
Během vztekání si všímám, že se mimo peróny, na koleji číslo pět, svítí v odstavené Regině. Před jedním odemčeným křídlem registruji kbelík a koště. Postarší ukrajinská uklízečka je zhruba v půlce práce, ale bez jediného slova reptání svou činnost přeruší a letí do svého kanclu pro vybavení. Dloubací hák, kbelík, dva igelitové pytle, gumové rukavice.
Za tři minuty je hotovo a nyní nastává chvilka napětí – bude záchod fungovat? Nic! Znova na stanoviště číslo 2, podržet reset toalety, zpátky.. nic! Čas utíká, začínám být skeptický. Znova stanoviště, kromě resetu shazuji i jistič toalety a jdu opět poslouchat. A slyším spláchnutí. Funguje! Mám radost. Za dvě minuty odjíždíme.
Že jsem se v 22minutové pauze nenajedl, beru jako malou oběť faktu, že se původně smutnou situaci podařilo vyřešit. Mám ale rád, když se podaří ještě něco navíc.
Telefonicky jsem si od strojmistra obstaral číslo na vedoucí uklízeček. Té jsem předal velikou pochvalu na vzorný přístup její podřízené. Pevně doufám, že ji nezapomene do odměn připsat pětikilo za její naprosto fantastický přístup a rychlost.
Toaleta po jejím zásahu vypadala takhle. Myslím, že se nemáme vůbec za co stydět.
Tak nějak jsme se v depu shodli , že ty papírové ručníky by se měli na soupravě úplně zrušit.
To je k prdu. Hodí tam hajzlpapír. Ten tam být jaksi musí….
zrušit aj hajzlpapír 😀
👍👍👍
Kdyby tam byly utěráky v konzistenci hajzlpapíru, tak by šance na ucpání byla nižší. Nebo dát sušící fény na ruce.
“Že jsem se v 22minutové pauze nenajedl, beru jako malou oběť faktu, že se původně smutnou situaci podařilo vyřešit. Mám ale rád, když se podaří ještě něco navíc.”
To je od Vás velké plus, ale věřte, že i mimo ČD v jiných profesích jsme takoví, že namísto svačiny nebo oběda se snažíme vyřešit problém ke spokojenosti zákazníků. Naučil jsem se to od svých severských kolegů a kolegyň, kteří nikdy neremcají, že “musejí”, ale přiloží ruku k dílu. A myslím, že pak mají všichni dobrý pocit, že věc se podařila.
K tomu nemám co dodat, souhlasím a podepisuji v plném rozsahu!