Směna na pytel

S

Nedávno jsem měl směnu totálně na pytel!


Nastupoval jsem večer v 19 hodin, otočil jeden vlak Hlinsko a zpět, ihned potom do Hradce Králové a zpátky do Pardubic, s příjezdem v jednu ráno. V Hradci jsem musel mimořádně vyměnit mašinku – vzal jsem si Žraloka po údržbě. Nebylo v něm moc nafty, takže v Pardubkách jsem ho do 2 ráno zbrojil, aby ho měl kolega na ranní jízdu tip top. Pak odstavit do depa a vzít si na svůj vlak další mašinku, tentokrát 810ku.

S tou jsem měl jet vláček ve 3:57 ráno z Pardubic. Venku mínus šest, navíc foukalo. Motorek jsem si tedy raději v předstihu nastartoval a zatopil. Po 40 minutách zjišťuju, že v oddíle pro cestující je stále zima. Moje stanoviště bylo pocitově trochu lepší, ale pořád chladno. Nevyspalej, otrávenej a vymrzlej dorazím k perónu.

Tři minuty před čtvrtou ráno odjíždím s paní vlakvedoucí, která má směnu už od 11 hodin předešlého dne. Navíc je z Rakovníka, takže aby se neflákala, měla ještě předtím cestu do Prahy. Tam směnu přerušila na osm hodin a potom pokračovala v noci do Pardubic, odkud se mnou jede do Choltic a zase zpět do Pardubic. Přijedem sem v 6 ráno a ihned jede rychlík na Prahu. Aby toho nebylo málo, ještě potom veze další vlak z Prahy do Plzně. A až teprve potom domů!

Taky libová směna. Myslím, že by bylo fajn, aby si to s ní projel někdo, kdo takovýhle super svezení vymyslel. Aby se u toho hezky tvářil, byl příjemnej a usmíval se na lidi… Ale ne unaveně – pěkně zčerstva, energicky, vesele!

Z Pardubic jel pouze jeden pán do Přelouče. Tam si přejdu a úvratí pokračujeme na Choltice. Ve Valech nastoupila paní v obřím klobouku a teď teprve začne po zdlouhavém úvodu to správné drama.

Byla naštvaná, ale fest. Proč máme prý v mašině takovou zimu? Jak je to možný? A jaktože jsme zase o korunu dražší?! To mi přišla říct chudák vlakvedoucí.

Povídám jí, ať paní pošle za mnou. Ta po chvilce opravdu dorazila, bradu bojovně vystrčenou.

“Dobré ráno, vy jste prý naštvaná,” povídám jí a vzápětí se na mě chrlí vodopád výčitek. Počkal jsem s odpovědí, dokud proud neustal.

“Paní, máte pravdu,” sepnul jsem ruce. “Můžu za to já. Dostal jsem dnes ráno starou, nefunkční mašinku. Nic jiného tam nemáme, omlouvám se. Jedete do Heřmaňáku?”

A viděl jsem, jak jí pohasíná hněvivý ohýnek v očích.

“Mrzí mě to,” pokračoval jsem dál, “tahle mašinka má jít brzy na rekonstrukci, bude tady dokonce wifi. Ale hlavně – bude vyměněný topení za nový. Tohle už má zarostlý trubky kamením.”

“No jen aby,” pochybovačně hodila hlavou, “jsem zvědavá, jestli se toho dožiju!”

“Určitě jo,” ujistil jsem ji.

Šla si sednout zpátky.

Ilustrační foto: Pascal BernardonUnsplash

Dojel jsem do Choltic a než jsem přeskočil na další 810ku, šel jsem zaťukat zvenčí na okýnko na paní v klobouku a zamával jí na rozloučenou.

Zpátky do Pardubic jsem dorazil v 5:15, valím po koridoru, co to dá, a zvoní vysílačka. Je sice přihlášená v GSM-R, ale výpravčího bůhvíproč neslyším. Za dalších pár okamžiků volá na mobil a povídá, že si to za mnou metelí Radim Jančurů, takže hned jak zastavím a vystoupí lidi, mám jet na výtažnou kolej, abych se mu tam nemotal, protože má plný nádraží.

Provedu a bleskově uhybám. Přebíhám opět na druhou stranu mašinky a už mi zase volá, že mi svítí volno a ať spěchám, že hned jedu a pustí mě před spěšným Panterem do Hradce.

Bez jídla jsem ku*va mrzutej, měl jsem jet původně až za půl hodiny, a v plánu bylo, že si koupím v Pontu aspoň rohlík. Nedá se ale nic dělat, jedu s motorkem naplno do HK. Tam ho ještě vyzbrojím naftou a odstavím na plánovanou údržbu do opravárenské haly.

Sednu na další vlak a už jako cestující jedu domů. Popravdě toho mám plný brejle. Mrzutá únava, vztek. Doma, když uléhám v 8:30 do postele, si vzpomenu na vlakvedoucí z Rakovníka, která ještě pořád maká. Snad nakonec dojela v pořádku.

Tenhle text jsem sepsal i proto, že nám nějaké výkony přebrali soukromníci, a četl jsem povídání, že i oni mají značné potíže s topením. Představuju si u nich podobného frajera. Že bude taky asi stejně nešťastný jako já. Dostal starej werk a má s ním dělat parádu.

Ne, skutečně to někdy nejde. A nemáme z toho radost. Nikdo.

Ilustrační foto: Sunyu KimUnsplash

Dodatek (psaný o 2 týdny později)

Paní jsem nelhal. Tedy doufám. Nejen, že se chystají rekonstrukce a revitalizace 810tek, ale kraj se s ČD dohodl, že musí reagovat na moje nadávání a nekonečné stesky.

Našlo se trochu víc peněz a slovo dalo slovo. Prý se koupí nové jednotky na to moje každodenní ježdění po východních Čechách.

Žádný zaprděný sedačky po německejch důchodcích, co s tím jezdili jen do Kaufu na nákup, ale úplně nové stroje ve vůni. Když přijdete, rádi vás svezeme. 🙂

Komentáře: 3

Vítejte na blogu o zážitcích a příhodách strojvedoucího Českých drah.

Texty zde jsou ryze subjektivní. Občas vtipné, jindy kritické, často vysvětlující. Čas od času i nekorektní či hrubšího charakteru. A nejen o železnici!

Snad se u nich budete bavit podobně jako autor, který je sepisuje.

Archivy

Kontakt