Odpoledne čekám na syna Péťu, až se vrátí ze školy. Ve tři odpoledne zvonek, jdu mu otevřít, uplakanej, slzy jak hrachy, soply přes celej obličej. Chodi do druhý třídy, je strašně hodnej – to má po manželce.
„Péťo, co se stalo?“ ptám se.
„Taťko, bu bu, brek, já, já, já, já nemám nákrčník, paní družinářka nás poslala pozdě na autobus, a a a a a, já se nestihnul oblíknout, a a a, nákrčník mi vypadnul z ruky, já si toho nevšimnul.. a a viděl sem ho, až když jsme odjížděli, z okna autobusu, jak tam leží na trávě… A je pátek a on bude pryč.“
A zase brekot. Přišla dolů i manželka, taky babička:
„Péťo neplakej.“
Nic platný, nebyl k utišení.
Už jsem toho měl dost, nemohl jsem se udržet, tak mu říkám:
„Péťo, už ale stačí a hned! Nebudeš bulet kvůli posranýmu nákrčníku a dost, do prdele, nebo se rozvztekám.“
Manželka i babička na mne okamžitě zlé, vyčítavé pohledy, abych se styděl. Čelil jsem tomu nesmlouvavě, normálně před dětma sprostě nemluvím.
„Pojď, vyřešíme to spolu jako chlapi a slibuju, že to dobře dopadne, ano?“ říkám mu.
„Nedopadne taťko, někdo ho čmajzne!“ fňuká.
„Tak to zkusíme, ano?“
„Dobře taťko,“ a přestal bulet alespoň. Dal jsem ho vysmrkat, vzal mu z tašky čip a tráda autem ke škole.
Před školou se ptám, kde je?
„Tady byl a je pryč, vidíš, říkal jsem ti to…“ povídá mi zoufale.
Vzal sem čip, odemknu školu, proti mně družinářka a uklízečka, říkám:
„Péťoj vypadnul nákrčník, nenašly jste ho?“
„Jo, našly, je v šatně, uklizenej, to jste nemuseli jezdit, to se neztratí.”
„Moc děkuju, přeju hezký víkend.”
V autě domů sem malýmu dával poučení:
„Už nebreč nikdy, tím se nic nevyřeší. Budem si pamatovat, že většina věci dopadne jak, Péťo?“
„Dobře.“
„A dál, kdykoliv přijdeš, že se něco nepodařilo, budu tady a spolu vymyslíme řešení, aby to bylo v pořádku. Domluveno? A proč se směješ už?“
„Jsem si vzpomněl, jak si říkal „posranej nákrčník,“ to se mi líbilo, vím ale, že se nemá mluvit sprostě.“
„A zdálo se mi, že se na tebe za to bude babička s mamkou určitě hodně zlobit.“
Zamyšleně jsem v autě klepal v rytmu hudby prstem do koženého potahu na volantu, přistihnul jsem se, že se pro sebe usmívám a říkám mu:
„Péťo, to asi ano. Ale tím se netrap, já to nějak zvládnu.“