Sázava 2024

Mám dovču. 🙂

Zapsáno: 14. 8. 2024

Ťuk, ťuk, ozývá se rytmicky asi tři metry ode mě. Pingpongový míček přes síťku lítá za zvuku podobnému klapotu odvalování kola přes kolejnicový styk v rychlých výměnách.

Líně upíjím už třetí Diplomatico. Rozvalený pod pergolou na pohodlné lenošce kritickým pohledem hodnotím sportovní úsilí zásadních ovlivňovačů mého života. Manželky a dcery. Na to, že jsou to “jenom ženské”, nehrají úplně nejhůř. Zamračeně si přiznávám, že bych s nimi možná měl i potíže. 😀

Co napsat zásadního a objevného, aby to bylo alespoň něčím zajímavé? Neznám totiž nic nudnějšího, než poslouchat vyprávění lidí, kde a co dělali na svých dovolených. Jedná se dle mého o naprosto nepřenositelný zážitek, který souvisí s momentálním rozpoložením a náladou. A nemůže absolutně fungovat u nikoho dalšího. Trumfnout tuto nudu může snad jen obligátní promítání fotek na televizi či v telefonu. S upřesňujícím výkladem.

Obdiv

Každý rok jezdíme minimálně jednou na lodi po řece, což plodí zábavu a vzrušení. Protože se již cítím jako zkušený veterán, kterého máloco překvapí, napadlo mě letos v rámci zpestření přizvat k plavbě i dědu s babičkou (manželčiny rodiče). Vážím si jich a obdivuju za spoustu věcí. Zmíním zejména pracovitost, které sám nejsem schopen. Chovám k nim ale neskonalou úctu i za energii a nadšení, se kterým se dokážou věnovat poznávání nových dobrodružství. Nedokážu si sám sebe představit, jak v jejich věku plním tak náročný program. Pohlížím s úctou na všechny aktivní seniory, kteří, když jim zdraví dovolí, dohánějí to, co za mladých let díky nekonečné dřině provozovat nemohli.

Plavbu zvládli – s ohledem na značnou dávku kilometrů, horko a nečekané překážky – na výbornou. Na to, že seděli v kanoi poprvé, dokonce s nebývalou grácií. Bylo pro mě zábavné sledovat zejména vlastní děti, jak neustále a soustředění porovnávají naši vzájemnou rychlost. Hodnotí, sledují a radí, kudy jet. Jejich konečný verdikt obsažený ve větě “Jako děda a babi teda libový, jakože todle byla jako jinak hafo dobrá jízda.” byl pro ně nejlepším možným vysvědčením a zůstává v mých očích naprosto zásadním vrcholem, na který jde v rámci Hopo vodáckého piedestalu vystoupat.

Obligátní promítání dovolenkové fotografie pro nezúčastněné diváky.

Vzdělání

Nemůžeme samozřejmě pouze sportovat. O prázdninách, zvlášť když máte za choť pedagožku, prostě nesmíte zapomínat i na vzdělání. Letošní návštěva Sázavského kláštera byla ozvláštněna speciálním programem. Během něj jsme se po separátním objednání dostali na místa, kam nemá běžný návštěvnický plebs přístup. Paní průvodkyně nás všechny stylově přioděla do mnišských kuten s kapucí a posléze se v rámci zpočátku jednoduchých otázek jala zjišťovat, zda jsme dostatečně bedlivě sledovali její výklad.

“Tak, a teď mi, milé děti řekněte, kdo si myslíte, že v klášteře bydlel. Kdopak asi, no? Jakpak se jmenovali obyvatelé zdejších prostor, víte to někdo? Co byste si tak myslely?”

“Židi!” ozval se mi za zády hlásek vlastní holčičky, která ve snaze odpovědět správně tuto záludnou otázku nepatrně chybovala. Nebylo to ostatně poprvé, kdy se uvnitř opatství šláplo mimo očekávané mantinely, takže se vše přešlo bez většího pohoršení.

Okruh plný zajímavostí a her byl zakončen tvůrčí dílničkou, kde jsem kromě dětí i já sám zasedl za dubový stůl a v hlaholici pro zdejší stránku vytvořil husím brkem slovo, které pro mě definuje léto. Jsem teda zvědav, jestli to někdo přeložíte. Troufnu si říct, že ani náhodou, páč todle v Googlu doopravdy nenajdete.

Dotek

I s koupáním mám jednu premiéru. Nevěřím, že by se to mohlo někomu stát a budete asi pochybovat a říkat, že to není možné. Ale…

Když jsem se za ostrého odpoledního slunka v Sázavě pod přepadem splavu ponořen po krk maceroval ve vodě a nabíral energii na další celoroční vozbu vlaků po trati 238, ucítil jsem najednou pod nohama intenzivní otření něčeho živého. Kluzkého a dlouhého. Odhadem dobře 50 cm těleso. Ne, nevypadlo mi to z trenek, jak se můžete chybně domnívat a samozřejmě se tato zkratkovitá přihrávka sama nabízí.

Živá ryba. Úhoř, kapr nebo něco většího. OK. Šlo mi spíš o vlastní pocit, který byl teda ku*evsky nepříjemný a nečekaný. Dětem ani manželce jsem o zážitku neřekl a svůj úlek nepřiznal, protože už by do řeky nikdy nevlezly. Ale samotného mě zaskočilo, jak vyděšeně a pudově jsem v první chvilce reagoval.

Nyní už v bezpečí křesla a s rumem v ruce přemýšlím, jak s tím mackem příští rok zatočím. Má se na co těšit! 😀
(To se o tebe fakt v životě neotřela nikdy ryba, jo? To máš z toho, že se koupeš imrvére jen v bazénu. – pozn. admina)

Záměrně jsem vynechal z dnešního textu vlaky, i když jsme je pro přepravu kolem řeky s celou rodinou několikrát využili. Hlavně proto, že několik příštích pondělků to bude pravděpodobně už zase jenom o nich.