Smutek v bazénu

S

Chodím hodně plavat, baví mne to. Už víc než 20 let, sedmkrát týdně. Trávím tam dost času, ve všední den nejčastěji dopoledne, kdy je prázdno. Familiérně mávám na plavčíky při vstupu, mám všechny propriety co mají profesionální plavci – destičku, piškot, packy, aréna brýle, čepici, pití, síťovanej vak.


Vlezu na padesátku, mířím k dráze číslo tři pro kondiční plavce, je v ní prázdno, to mám rád. Registruji u dráhy číslo 4 asi dvanáct holek ve věku 16 až 18 let, pardubická zdrávka… Takový ty slečny, co už by ho snesly, ale ještě je lze díky naivitě ošálit nějakým pozlátkem a nejsou příliš zkažené.

Položím si pomůcky na blok, začnu se významně protahovat, propínat a zatínat. Periferně registruji, že jsem je zaujal a po očku mne sledují. Pozdravím plavčíka hlasitě. Vše mi hraje do karet. Potom vytáhnu bílou gumovou čepici Arena, efektně si ji natahuji na hlavu. Čepice je díky každodennímu používání a mé vrozené lakotě ji vyměnit značně opotřebovaná.

Buuum! Rána jak z děla! Z čepice se mi utrhly obě uši a ta mi díky napruženi divoce uletěla z hlavy. Dívky se mi smály, jako když dělal Felix Holzmann estrádu. Sice jsem se na ně mračil a dělal, že to je normálka, ale veškerej dobrej pocit byl pryč, zůstala jen pachuť a zmar. Ve vodě sem si říkal, jakej sem kokot. Že vlastně vůbec o nic nejde.

Pravda je taková, že mě to trochu trápí dodnes.

Přidej komentář

Vítejte na blogu o zážitcích a příhodách strojvedoucího Českých drah.

Texty zde jsou ryze subjektivní. Občas vtipné, jindy kritické, často vysvětlující. Čas od času i nekorektní či hrubšího charakteru. A nejen o železnici!

Snad se u nich budete bavit podobně jako autor, který je sepisuje.

Archivy

Kontakt