Nehoda: přejezd s traktorem

N

Stalo se: 8. května 2018

Není to k chlubení, jen pro představu. Ráno jsem trefil na přejezdu traktor s postřikovačem. Lidi z vlaku naštěstí OK. Trakťák přejížděl přes přejezd a prasknul mu závěs. V tom to prý začalo cinkat a přijíždím já, celej v bílym. Pocit tedy fest na hovno. Zabrzdil jsem vším, co jsem měl po ruce, mašinka stejně hodně rozbitá.


Vyjede se z oblouku, je tam sedmdesátka a hned za ním přejezd, na který není vidět.

Kousek před ním stojí chlap, co mává rukama. Zároveň s ním registruji, že je přejezd obsazený. Okamžitě je mi jasný, že to zasahuje do profilu trati. Nevejdu se. Obě páky dolů, jak provozní brzda, tak i rychlobrzda. Reflexivní pohyb. Čekám.

Není to ani sekunda, nejde to proti mé hlavě, ani proti očím. Buuum, skříííp! Mizí to za mnou, řinčení skla z okna, vlak zpomaluje a za další čtyři sekundy už stojím.

Ticho.

Zabrzdit střadačovou brzdu, kouknu, zda mám vzduch a motory běží, a letím k cestujícím.

“Dobrý den, omlouvám se, narazili jsme na přejezdu do postřikovače, není nikomu nic? Pojďte prosím do zadní části jednotky, tam počkáte. Já s paní průvodčí zajistíme náhradní dopravu, určitě to nějakou dobu potrvá, nezlobte se. Mrzí nás to.”

Nikdo se nezlobí, žádná panika, opravdu klidný přesun.

A pak už je klasický postup. Informovat výpravčího, že je trať neprůjezdná a zastavit provoz. Informovat IZS, svého nadřízeného ve směně, o mimořádně události. Vlakvedoucí mezitím zařizuje s dispečerem náhradní autobusovou dopravu. Začnou volat zainteresovaní s dotazy. Přijede policie, hasiči, první ohledání, dechová zkouška, první protokol. Pak dorazí vyšetřující ze SŽDC ohledně škod na přejezdu a trati, stáhnou si data ze zabezpečovacího zařízení. Hasiči evakuují cestující a odváží je autobus, které má pro podobné mimořádnosti ČD smluvně zajištěné.

Přijede vyšetřující od ČD, ten je pro fíru opravdu důležitý. Prostě chlap, co řídil, tam není úplně sám. Většinou zná vedoucího, který má pohotovost, dodá mu klid a určitou jistotu. Já měl štěstí, že je to pán, kterého mám velmi rád, učil mě na kurzu na vozmistra, učil mě v kurzu na fíru a ve své podstatě díky jeho nadstandartni výukové péči dneska jezdím.

Sepíše se jednoduchý protokol, zjistí polohy ovládacích prvků, vše se nafotí a zdokumentuje. Je dobré na nic nesahat. Nesmí se jakkoliv manipulovat s ovládacími prvky, krom odvrácení nebezpečí, kdy hrozí prodleni nebo jde o záchranu života. Každá vyšetřující složka, má to svoje, až si zajistí vše potřebné. Vedoucí zásahu mi oznámí ukončení šetření. Pak se zase může začít jezdit.

Je nárok na vystřídání, prostě nahlásíte, že dál nejedete. Potom přijde nový člověk a zařídí odvoz rozbité mašinky. Ten, kdo je účasten mimořádně události, má dále nárok na psychologa a tři dny volna. Záleží, jak na tom kdo je. U mě převažuje spíše klid a značná rozmrzelost než nervy nebo rozčilení. Není to první nepříjemná věc, u které jsem, ale popíšu vám tady výhledově pouze střety na přejezdu.

A k samotné události… Fakt není o co stát, není to jak ve filmu od Majkla Baye. Rozhodně se člověk nemusi stydět na místě říct:
“Mám toho dost, vystřídejte mě.”

Mašinka byla hodně pochroumaná, nicméně jsem s ní po drobných úpravách byl schopný bezpečně dojet do domovské stanice.

Hasiči mi pomohli odstříhat spoilery, které byly po nárazu vpáčené pod jednotku. Taky mi utíkal vzduch z utržených kovových trubiček od indikatoru brzdy. Ty jsem operativně ucpal našroubovanými samořezkami z roletek oken zevnitř vozů, páč jsem neměl nic jiného po ruce. Nesmí se zapomenout vyzkoušet brzda, taky přivázat to, co nedrží, požádat výpravčího o sepsání rozkazu a pomalou jízdou to dovézt bez dalších vylomenin bezpečně domů.

Co mě zarazilo, bylo to, že po ukončení ohledacích prací se najednou začalo spěchat. Jakože styl – dlouho se stálo, musíme jezdit, šup, šup, honem zmizte, pojedete už?

Nepříjemné. Musel jsem se jemně ohradit, říkám:
“Teď jsem tady tři hodiny stál, čekal, až si vy uděláte svoje, takže mě prosím nechte bejt, nebo to tady zamknu a jdu okamžitě do prdele. Z vašeho spěchu jde na mě nějaká slabost.”

Nešlo mi o vyhrožování, ale chci mít klid a potřebuji čas na své úkony. Není nutné, aby mi někdo, koho jsem v životě neviděl, vyprávěl moudra o spěchu.

Nemůžu se jen tak rozjet, když nemám svolení výpravčího. Přejezd je spadlý do nouze, chci vědět číslo vlaku, pod kterým pojedu, také kam s mašinkou pojedu a jestli brzdí, nová zkouška. Dále si malý kousek popojedu, hlavu z okna a poslouchám zda neuslyším něco, co nepatří do běžného rejstříku zvuků. Dojdu se ještě jednou přesvědčit, zda všechno drží, nic se z vlaku nesype a neodpadává.

Po příjezdu do depa kolem 14. hodiny ještě zbejvalo sepsat hlášení strojvedoucího o nehodě a jít domů.

Ještě úplně nakonec mne ale obveselili. Říkám strojmistrovi, to je nadřízený u okýnka:
“Směna byla docela dlouhá, jsem fakt unavenej. A zítra mám nastupovat ve 3:30 ráno.”

Jsem si myslel třeba, že řekne:
“Jasný, hele, dostaneš volno!”

Realita byla odlišná jen o malej chloupek.

“Jasný, hele, tak si jdi radši večír dřív lehnout!”

Ale je důležité zmínit, že pokud bych jasně řekl, že ráno nepůjdu, nikdo by mi hlavu neutrhnul. Prostě by přemluvili nějakého kolegu a odjel by vláčky za mě. Na druhou stranu, když mi nic není, nebudu dělat tyjátr. Není důvod.

Druhý den jsem už  pálil sedmdesátkou kolem místa střetu, jako kdybych tam nikdy nic nepotkal. A určitě je to lepší, než se vnitřně trápit.

Přidej komentář

Vítejte na blogu o zážitcích a příhodách strojvedoucího Českých drah.

Texty zde jsou ryze subjektivní. Občas vtipné, jindy kritické, často vysvětlující. Čas od času i nekorektní či hrubšího charakteru. A nejen o železnici!

Snad se u nich budete bavit podobně jako autor, který je sepisuje.

Archivy

Kontakt