Rozhovor (3) – vlakvedoucí

R

Pokračujeme ve volném seriálu, kdy vyzvídám od kolegů nejrůznější informace, dojmy či zážitky. Začal jsem dvěma rozhovory se strojvedoucími (policista, bankéř), kteří přišli na dráhu ze zcela jiného oboru.

Dnes jsem si vzal na paškál dlouholetou kolegyni – vlakvedoucí (průvodčí). Její cesta k dráze byla trochu trnitá, ale přesto je v podstatě od “fochu”. Byl to strašně fajn rozhovor a jsem moc rád, že si na mě udělala čas. Snad se text bude líbit i vám.

Vlakvedoucí – od vláken na dráhu

Ahoj, rád tě vidím! A moc díky, že sis na mě udělala čas. Začnu rovnou s otázkama, ať tě nezdržuju. Jak tě vůbec napadlo jít dělat vlakvedoucí?

Napadlo mě to náhodou, už někdy v patnácti letech. V rodině nikdy žádný nádražák nebyl. Bydleli jsme u Jaroměře a tam jsem chodila do školy. A někdy mezi osmou a devátou třídou jsme se přestěhovali sem, blíž k dráze. A teď se najednou rozhodovalo, kam po škole. Doma se spekulovalo o textilce, ale já byla tehdy vzpurná. Příčilo se mi, že někdo rozhoduje za mě. Přihlášku jsme ale poslali.

A pak jsem jednou jela k babičce a cestou potkala kamarádku ze školy. A ta mi povídá, že jde studovat do Liberce drážní školu. To mě zaujalo. Takže hned po návratu doma hlásím, že žádná textilka, na dráhu půjdu! Nějaká přadlena, pche! A tak jsem nastoupila do Liberce na Železniční učiliště.

A už tehdy, když jsme dělali praxe na různých místech a pozicích, jsem věděla, že tuhle práci – jako u dráhy – chci dělat. Jenže pak jsem potkala kluka a ten měl poměrně jasně v hlavě zafixováno, že každá holka na dráze je běh*a, takže dokud budu s ním, dělat u kolejí nebudu. Zcela překvapivě jsem jeho názorům podlehla, láska je mocná.

Takže jsem byla jen chvíli na stavědle a pak dlouho na mateřský. Potom jsem prostřídala pár jiných zaměstnání a mezitím taky měla trochu složité období, navíc jsem i ovdověla. Takže když firma, kde jsem dělala, zkrachovala a já řešila, co dál, vedly moje první kroky na nádraží. Po 13 letech od školy!

A na nádraží jsem potkala kamarádku z doby, kdy jsem byla čerstvě po škole na tom stavědle! Měla jsem z toho ohromnou radost. První člověk, kterýho potkám na nádraží, byla ona. Chápeš?!

Tehdy mi tam řekli, že místo není, ale ať zavolám za týden. Zavolala jsem a pořád nic. Takhle jsem tam volala několikrát – bylo mi v zásadě jedno, co budu dělat. Hlavně, když to bude na dráze. Byla jsem doma skoro půl roku, potřebovala jsem pracovat.

Nakonec jsem tam šla znova osobně. Přednosta mě vzal a obešli jsme společně pár další lidí. A ve finále se mě jeden z nich ptal, jestli mi je jedno, co budu dělat. A já povídám, že určitě. A on, že teda bych mohla dělat vlakvedoucí. Zatím na půl úvazku!

Ty hele, já měla úplně husí kůži a měla jsem hroznou radost. Dokonce si pamatuju, co jsem tehdy měla na sobě. Šli jsme pak po perónu, já pořád husí kůži a úplně jsem se klepala štěstím.

Začala jsem jezdit do kurzu, zácviky, a můžu ti říct, že tehdy to špatný období skončilo ze dne na den a mně přišlo, že je mi znova patnáct a zase začínám žít. Nádhera, vážně! A to trvá celou dobu.

Ilustrační foto: Michel StockmanUnsplash

A co tě pořád – po těch letech – na té práci baví? Když se oprostíš od nepravidelných směn, špatnýho jídla a tak dále…

Člověče, lidi. Fakt – lidi. I když je to občas složitý, někdy tu člověk chodí jako mátoha, a pak stačí jeden pozitivní cestující nebo zážitek a mně se udělá rázem líp, a jsem zase nabitá na zbytek dne.

K téhle profesi patří i méně příjemné záležitosti. Jak je zvládáš? Konflikty s cestujícími apod.? Co ti pomáhá?

Já je přesvědčuju. Když jsou naštvaný, tak jim vysvětluju do zblbnutí, proč se děje, co se děje. Zpožděný vlak, přípoje, poruchy a tak dále. Omlouvám se. Neperu se s nima, netahám nikoho z vlaku, nemívám tyhle problémy.

Když je někdo fakt nepříjemný a nejsem schopna ho ukecat, tak mávnu rukou a jdu pryč. Když je někdo „magor“ a nechce pochopit, co mu říkám, nechám ho být.

Co tě na práce vlakvedoucí nejvíc štve? Co je nejhorší, nebo jinak – za ty roky, co tě trápí?

Nejvíc mi asi vadí, že jsme málo odpočatí. Nedostatek adekvátního volna vůči naplánovaným směnám. Nepravidelný režim a třeba to, že během směny si nestihneš dojít ani na záchod, nebo dokonce na oběd. Kolikrát je člověk rád, když si urve pár minut na jídlo. Dneska jsou hrozně rychlé obraty, jen pár minut. Dřív bývalo víc času – člověk dojel, měl třeba půl hodiny času si sednout, natáhnout se, najíst se, a pokračovalo se dál. Dneska… vůbec.

Přijde mi hrozně drastický, že ti udělají tři, čtyři nástupy ve tři ráno po sobě. A směna nemá jen osm hodin, že jo… člověk je pak úplně vyřízenej.

A za ty roky, co nejhoršího tě potkalo – míněno, na co nerada vzpomínáš?

Nehody – srážka s autem nebo s něčím jiným. Smrťák jsem nezažila, naštěstí, ale jakákoli takováhle událost je nepříjemná a přináší spousta stresu. Ale jinak si nic špatnýho nepamatuju.

Ilustrační foto: Andre HunterUnsplash

Štvou tě třeba i strojvedoucí? Je nějaká činnost, která tě na nich rozčiluje nebo…? Ptám se i za sebe, jestli vám můžeme nějak vyjít vstříc?

Ne, tohle nemám. Zažila jsem, že mi někdo řekl, že jedu s támhletím, a je to potížista, ale obecně problémy nebývají. Osobnostně si sednout nemusíme, důležité je, aby práce odsýpala a vlak dojel.

Ale řeknu ti historku, možná dvacet let zpátky. Byla jsem mladá, lehce nad třicet, a po dlouhé době jsem byla „někdo novej“. Nechci si tu přičítat nějaké plusové body, ale bylo znát, že je většina chlapů ráda, že přišla „mladá“ krev. Pokecali jsme, sranda byla, bylo to moc fajn. Ale býval tam jeden starší strojvedoucí, hodně formální, přísnej. Vzal mě na stanoviště na 810ce, neměla jsem si ani kam dát tašku, měla jsem ji mezi lidma. A tam mi – měla jsem tehdy pocit – dával hroznou čočku ve stylu, že ostatní ze mě můžou být paf, ale on teda rozhodně ne. Čistě účelově. Nebylo s ním lehké pořízení. Moc toho nenamluvil a když, byl nepříjemný.

Později se to změnilo, když se otočily turnusy a já s ním pravidelně jezdila jednu otočku. Přijeli jsme do cíle v sedm večer a ráno spolu zase odjížděli brzo ráno. Tehdy jsem si na tuhle směnu přála kohokoliv, jen ne jeho. A vyšlo to úplně přesně – celej rok jsem s ním jezdila. Nakonec jsme se naučili spolu vycházet. Já mu nikdy neřekla, že mě rozčiloval svým chováním, ale po čase se hrany lehce obrousily.

Pak mi jednou večer řekl, že jde na pivo, a jestli chci jít taky. Já mu řekla, že pivo nepiju. A on, že to nevadí, že si dáme teda víno, aby netrhal basu. Nakonec jsme dali sedmičku ve dvou, on navrch jedno pivo a šlo se po devátý večer spát. Posléze jsme během toho roku v tom městečku obrazili všechny hospody a restaurace. Vždycky láhev vína a pivo, pokecali jsme a šli spát. Bylo to moc fajn.

A teď mi promiň takovou trochu riskantní otázku, ale nabízí se. Mělas někdy, za dobu, co tuhle práci děláš, potíže nebo svízel řešit situace, že na jedné nocležně spí chlap a ženská? Míněno – zkoušel někdo té okolnosti využit? Nemusíš odpovídat, samozřejmě.

Hele, ne, to fakt ne. Občas chlapi měli takový ty kohoutí řeči, jak si natřásali pírka, ale to byla legrace. Nikdy z toho nic nebylo.

Ale pamatuju si, že když jsem byla na zácviku, tak některé kolegyně se na pokoji nezamykaly, nebály se. Já se zamykala vždycky. O nikoho na pokoji nestojím, potřebuju se vyspat a odpočinout.

Já že pro některý ženský to může být naprosto nepochopitelný, že spíte – sice každý ve vlastním pokoji – v podstatě o samotě. Chlap venku z baráku, holka samotná taky, a teď to samozřejmě může svádět k nejrůznějším dohadům nebo nápadům.

Ne ne, to vůbec. Za těch dvacet let jsem to vážně ani jednou nezažila. Nikdo mě nikdy neobtěžoval. A já teda nikoho taky ne (smích).

A tradičně – co říkáš na finanční ohodnocení? Cítíš se být spravedlivě ohodnocená vzhledem k množství a náročnosti práce? Schází ti něco k pocitu naplnění spokojeného zaměstnance?

Nejsem na tom špatně, jsem si toho vědoma. Ale samozřejmě, kdyby bylo víc, zlobit se nebudu. (směje se)

Zároveň si ovšem myslím, že – s ohledem právě na tu nepravidelnost a rozházenost života – bychom mohli mít něco navíc, a ani by to nemusely být peníze. Právě za tohle, protože je to náročné a podepisuje se na to na zdraví. A to je na naší práci nejhorší – že člověk musí jít, i když je hrozně unavený, nevyspalý.

A taky by se mi asi líbilo, kdybysme mohli jít dřív do důchodu. Ne že bych do něj spěchala, ani si to neumím moc představit. I když se do něj vlastně po těch letech těším, ale bude mi smutno po tom všem.

Musím ale dodat, čistě pozitivně, že nás ta práce trochu posouvá dopředu. Pořád se učíš novinky – kdy mě by dřív napadlo, že budu dělat s počítačem, chytrým telefonem, obecně s elektronikou.

Důchod – umíš si představit, že to tady doklepeš až do něj? Nebo máš připravený zadní vrátka?

Ježiš, vůbec! Jak už jsem řekla – vím, že mi ta práce a lidi kolem snad budou i do budoucna chybět. Když se náhodou vrátím po dovolené nebo po nějaký nemocenský, mám vždycky ohromnou radost, že jsem zpátky. A když mě ostatní přivítají taky, je to vážně krásný pocit. To v důchodu nezažiju.

Mohla bys třeba tuhle práci někomu doporučit? Mohl by to dělat každý?

Nejsem si jistá, že je to práce pro každého. Ne všichni mají smysl nebo touhu v různé hodiny chodit do práce. Brzo vstávat, nepravidelně, pořád někde na cestách. Pak je taky důležitá komunikace s lidma. Vlakvedoucího nemůže to dělat někdo, kdo nemá rád lidi.

A poslední dotaz – je tady v rajonu lepší strojvedoucí než já?

V žádným případě! (výbuch smíchu)

 

Další rozhovory:

Komentáře: 2

Vítejte na blogu o zážitcích a příhodách strojvedoucího Českých drah.

Texty zde jsou ryze subjektivní. Občas vtipné, jindy kritické, často vysvětlující. Čas od času i nekorektní či hrubšího charakteru. A nejen o železnici!

Snad se u nich budete bavit podobně jako autor, který je sepisuje.

Archivy

Kontakt