Škola pro strojvedoucí (1)

Š

Systém výcviku nových uchazečů má ČD díky certifikovanému vzdělávacímu středisku DVI opravdu parádní. Popíšu ti, jak probíhal výcvik můj a mých 3 kamarádů, abychom se stali pilíři organizace, jejíž dres nosíme.


Už to, že jezdíme všichni čtyři, bez problémů a bez nějakých komentů typu “práce zkurvená, půjdu dělat něco jinýho”, nebo “odcházím k soukromnikoj, tohle se nedá vydržet,” dává tušit, že jsme zvolili dobře.

Než jsem začal tenhle post psát, vzal jsem telefon a všechny tři kluky – Pepka, Honzu a Fandu obvolal. Můžete si myslet, že kecám, ale to mi je vcelku jedno.

Bez výhrad převažuje spokojenost, je sice slyšet reptání na skladbu směn a stav techniky, ale samotná práce nás rozhodně baví.

Nápad, že přestanem dělat svou původní profesi se rodil pomalu. Motivace byla u nás všech spíše možnost si polepšit, než nutnost končit s tím co děláme. Přišla nabídka: “Nechcete do kurzu? Nabíráme!“

Moje osobní úvaha byla taková, že jsem si říkal, že práce je super, baví mě, ale kdo ví, co bude za pět let, a pak si můžu rvát zbytky vlasů na skoro plešaté hlavě, že jsem nabídku nevyužil.

Kolečko doktor, psycholog, psychotesty se podařilo bez větších problémů. Na osobním oddělení krátce poté přistál dopis, ten a ten den se dostavte do České Třebové, kde začíná kurz.

Uvědomte si prosím, že se vracíte zpátky do školy. Ten pocit je jiný, než když je Vám 10 roků. Budova i zázemí je na DVI parádní, vyzdvihnu obědy, ubytování, vybavení učeben – prostě peníze tam nasypané mají rozhodně smysl.

První vstoupení do učebny, 30 cizích dospělých lidí z různých koutů republiky, různé profese, různá motivace, rozdílná chytrost i věk. Na konci třetího týdne by v ideálním případě vypadlo 30 chlapů s licencí strojvedoucího. Takhle snadné to ale nebylo.

My čtyři jsme si sedli vedle sebe do jedné lajny a dychtivě otevřeli přichystané papíry, bloky než přijde lektor. A v první okamžik už se mi protahoval obličej. Vzorce, počítání, grafy. Letmý pohled na mé kolegy a i u nich jsem marně hledal nějakou veselost v obličeji. Pepek, to je ten s málem utrženýma prstama z dílny, byl takřka sinalej.

Udělám výjimku a budu jmenovat učitele plnými jmény, protože bez nich bych byl v prdeli nejen já, ale i moji kolegové. Tým lektorů na DVI tehdy vedl Jaromír Špaček, jeho zástupce Josef Valdman a pedagog Stanislav Hartman. Tihle frajeři, neskutečně erudovaní, empaticky, lidský i odborně na špičkové úrovni nám pomohli celou dlouhou cestu zvládnout.

Začal první týden, dorazila delegace z GŘ ČD, prohlíželi si nás přísně jako nezvedené žáky, dali podepsat papír, že v případě neúspěchu uhradíme peníze za zmařenou investici a zase odfrčeli. Pepek začal vypouštět první pesimistické balónky, že teď už jsme úplně v hajzlu.

Protože jsem ho už delší čas znal, jsem se jeho smutku vysmíval a říkal mu, že velmi pravděpodobně spíše pošlou do prdele jeho, protože je už na fíru dost starej a není tak hezkej jako já. Zaškaredil se na mě, protože musel objektivně uznat, že mám pravdu a soustředil svůj vodopád smutku a zmaru na mé kolegy.

Po přestávce už jeden z nich uvažoval, že bude muset v případě neúspěchu prodat chatu. To Pepka potěšilo, páč má jako sysel doma spoustu peněz v peřiňáku, a věděl, že jemu podobný scénář nehrozí. A začalo se učit a učit a učit.

Neskutečně věci, něco člověk znal spíše okrajově, něco velmi dobře, o něčem nikdy neslyšel. Výuku vedl ing. Hartman, lektor, učitel tělem i duši. Protože mimo DVI dříve pracoval jako pedagog na vysoké škole, uměl učení vysvětlit i z jiného úhlu, pokud selhalo naše omezené vidění a chápání.

Taky, aby neupadala pozornost, dotazy udržoval třídu v napětí.
“Tak se vás zeptám na pár otázek, třeba pan Hopa. Řekněte mi základní dělení drah. A dívejte se prosím na mě, nechci vás vidět číst ze skript.”

Jako ostatně mnohokrát v životě, i tady jsem měl štěstí a lehkou otázku správně zodpověděl:
“Základní dělení drah je na celostátní, regionální a vlečky.”

Ing. Hartman:
“No výborně, je vidět, že dáváte pozor. Zeptám se dál, vedle vás vidím sedět Pepu. My se přece známe. Pepo, řekni mi, jaké máme jízdní odpory?”

A Pepek vypálil:
“Započítávají se impirickymi vzorci.”

Třída vybuchla smíchem, Ing. Hartman pro mě naprosto neuvěřitelně udržel dekorum, jen si musel silou mačkat bolestivě lalůček ucha, aby se nerozesmál:
“To není, Pepo, úplně přesně to, na co jsem se ptal.”

Pepek odpovídal úplně na jinou věc, správná odpověď měla být vozidlové a traťové. A vzorce empirické.

Hodně nahlas se smál kolega Honza, který seděl s námi v řadě. Hned další otázka tedy směřovala na něj:
“Honzo, řekni nám, z čeho se skládá výměna?” (výhybka)

Honza nevěděl. Nicméně nedal se snadno:
“Takže, že jo, ehm ehm, klasická výměna, nebo chcete-li výhybka, žejo, se skládá, že jo, no, nahoře, že jo z toho, no z bakule…“

Třída záchvat smíchu, mnozí brečeli. Už to nevydržel ani ing. Hartman a smál se i on.

“Honzo, to není přesně, asi myslíš výměnové závaží.”

Honza: “Jo jasný, dyk to říkám!”

Postupně jsme se ale zlepšovali, a to velmi výrazně. Množství informací opakováním a neustálým zkoušením začalo zapadat do sebe, člověk se postupně adaptoval a dokázal časem pochopit i na první pohled zdánlivě nemožné věci.

Když jsem kurz končil, šéf DVI – Jaromír Špaček – celé třídě říkal: “Může se stát, že zkoušku neuděláte. To je běžná věc. Neztrácejte hlavu, dejte si den volna a znova se do toho učení pusťte. A ono to dopadne.”

Měl hlubokou pravdu!

Kurz skončil a čekalo se na zkoušky na licenci strojvedoucího. To je docela těžká, státní zkouška. Jel jsem tam vcelku v klidu, měl jsem pocit, že jsem nic nezanedbal. Testy jsem bez problémů napsal, ale u ústních jsem se nevyznamenal. Dostal jsem počítání, docela jednoduché odpory, to jsem jak úplnej dement zkazil a ani vysvětlit účinnost hydroměniče v grafu se mi nepovedla.

Zkoušející mi říká:
“Přijďte příště pane kolego, ono to dopadne.”

Stejně jako já neudělal zkušku ani jeden z  mých kolegů. Nenapsali bohužel o jeden dva body ani test. Jeli jsme rychlíkem domů a nálada neskutečná. Depka, neuvěřitelné zklamání, zmar. Dál ohlásit nadřízeným, že to nedopadlo, ponížení, pocit že se na nás všichni dívají jako na úplně dementy.

Nebylo to tak, ale mne to strašně sralo! A už jsem nechtěl nic podobného zažít. Ostudu. Takže telefon na DVI a prosba o další péči.

Za celou dobu opakovaného učení jsme se nesetkali ani jednou s výsměchem jak jsme tupí, pohrdáním, ani jednou nás nikdo neodbyl. Nad rámec výuky jsme díky tehdejšímu šéfovi DVI – Jaromíru Špačkovi – mohli využít bezplatných konzultací, kdy nám zaměstnavatel umožnil odjet do Třebové a tam se vzdělávat. Dostal jsem dokonce výsadu si složitější grafy nahrávat na kameru, jezdil jsem tam nakonec sám i mimo práci, celkem asi desetkrát.

Velké uklidnění se mi dostalo od Pepy Valdmana, který mi říkal, že zkoušku určitě uděláme, protože u nás cítí touhu se vše naučit a pochopit a že i když by se to opět nepodařilo, na dlažbu nás od ČD nikdo nevyhodí. Jen nám to bude trvat déle.

Věnovali se nám individuálně všichni tři – Špaček, Valdman, Hartman.

Nové zkoušky u drážního úřadu a tradá, licence u nás všech byla doma!

První z pěti zkoušek. Těžká, hned na začátek. Domů jsem jel ve slavnostní náladě, úleva a hlavně radost, že se čas strávený učením vyplatil. Zcela jistě to chytřejší žáci dají napoprvé, my čtyři jsme museli mnohem víc máknout.

Po čase jsem se dozvěděl, že z naší třicetihlavé třídy zkoušku nakonec udělalo devatenáct lidí, zbytek kandidátů už další výukou nepokračovalo.

Jestli tě bude zajímat i další průběh přípravy adepta, dej mi vědět v komentářích.

2 komentáře

Vítejte na blogu o zážitcích a příhodách strojvedoucího Českých drah.

Texty zde jsou ryze subjektivní. Občas vtipné, jindy kritické, často vysvětlující. Čas od času i nekorektní či hrubšího charakteru. A nejen o železnici!

Snad se u nich budete bavit podobně jako autor, který je sepisuje.

Archivy

Kontakt