Už zas

Další covid a bylo to přesně tak na ho*no, jak si to pamatuju.

Zapsáno: 13. 12. 2025

Původní představa, že zůstanu nedotčen nemocí, která skolila mé blízké, se ukázala jako naivní a lichá. Nikoho nemůže bavit čtení o chorobách cizích lidí. Protože ovšem to, co jsem si tenhle týden se značnou nechutí prožil, mnohé z vás čeká, pokusím se vám osvětou a vlastní zkušeností zpříjemnit období, než se nakazíte. A že se nakazíte, tím si buďte víceméně jistí. 🙂

Ještě než jsem lehnul, překvapily mě zvěstováním horšícího se stavu hodinky Garmin. Ty na metrikách vyosily ručičky ukazatelů zcela mimo ustálené hodnoty.

Pak už to šlo rychle. Teplota, bolest hlavy a kloubů, zadní rýma. I když už covid nikoho nezajímá, protože je okoukaný, poprosil jsem manželku, aby mi udělala testy. Já už dávno zapomněl, jak se celá operace realizuje, neb mě nenapadlo, že bych to ještě kdy potřeboval.

Dvě čárky jako z učebnice. Ku*va a mám to! Ani nevím, komu poděkovat. Pět dní doopravdy na pytel, šestý den už bez teplot. Jen trošku se ještě dokurýruju, abych nerozséval zkázu v kolektivu a půjdu zase tahat vlaky. Už se těším!

Témata

Během nemoci, když byla nálada, jsem docela dost četl. Různá pojednání, převážně drážní, na která normálně nemám chuť. A přemítal jsem nad spoustou věcí. U některých jsem dokonce váhal, zda bych neměl v diskuzi vyjádřit názor. Moudře jsem se udržel, protože pohled na problematiku mohu bez cenzury publikovat u sebe, když už si serverové úložiště platím.

Téma, které mnoho lidí nenechává chladnými, je plnění závazků vůči objednateli náhradní soupravou, která podle některých nesplňuje kritéria poplatná roku 2025. Protože mám s touto problematikou bohaté zkušenosti, zkusím vyjádřit názor, který tento stav reflektuje.

Dle mého nejlepšího mínění s tím neudělá nikdo nic. Protože není jak. Když se člověk prodere kouřovou clonou líbivých prohlášení a chlácholících frází, které omlouvají a vysvětlují, dojde k meritu věci. Absenci odpovědnosti. Je očividné, že od určité úrovně řízení už za problémy nikdo nenese vůbec nic.

Trápí se tím fírové, vlakoši, strojmistři, vedoucí oprav, dispečeři, vozmistři a všichni, kdo s nasazením vlastního umu a úsilí poskládají v provozu a narychlo operativní řešení, které umožní alespoň částečně dostát slibovanému závazku. Že to není, jak by mělo, drtivou většinu z nich nebetyčně se*e a deptá. Jestliže za operativní a krkolomnou iniciativu navíc schytávají bídu namísto obdivu, pochvaly či poděkování, je to více než nefér.

Hájí se, bojují, trápí, ale tahají za kratší konec. Ideálně se tím nejlépe vůbec nedeptat. Není důvod. Že občas nemáme čím jezdit, doopravdy není naše chyba či boj. Prostě to tak je, život holt přináší problémy.

Od kolejí

Neušlo mi samozřejmě odvolání šéfa SŽ, kterému doma čerti našli za otomanem pár desítek milionů, co si k němu schoval taťka, který nevěří bankám a institucím obecně. Na výše zmíněném mě zaujalo hlavně to, kolik diskutujících absurdně a po tolika letech nerozlišuje, že tahle lapálie nikterak nesouvisí s Českými drahami. Je jasné, že hodně lidí bude doopravdy tupých, ale míra neznalosti u tohoto jasného a tolik let omílaného faktu se mi zdá až neuvěřitelná.

S pobavením sleduji, jak se nikomu z kluků, co měli hlídat, aby se v bohaté kolejové tombole nekradlo, nyní nechce extra vyprávět o věcech, které měl přikrýt závoj času. Protože ovšem sám stavím a vidím na jednom malém domku, kolik peněz se nechá utratit, ušetřit, vyhodit a zaplatit, dochází mi, jak lákavá hostina a pastva je nablízku pro vyvolené s právem tužky.

Těch otázek, které se člověku honí hlavou a nedostane na ně odpovědi, je spousta. V duchu si říkám, že je možná lepší nevědět a netrápit se tím, co stejně není možné změnit. Pro mě osobně je daleko přínosnější a bez debat zábavnější napřímit svou energii k věcem, které mě těší.

Plány

Předně mám nashromážděnou munici na témata do dalších týdnů psaní. Zkratkovitá hesla zatím zahálí v přípravě a pověnuji se po zotavení jejich rozvinutí.

Kolem Ježíška natočím s adminem podcast, protože loňský se hrubě nevyvedl. (Myslíš to, jak ti zhavaroval MŮJ mikrofon, jo? – pozn. admina) Letošní bude tím pádem dvakrát tak lepší. Připomínám, že bude premiérově s kamerou, což bude minimálně pro ženy a divačky zásadním lákadlem, které hravě trumfne i Štědrovečerní pohádku. (Obvzlášť, když bude půlka mýho obrazu schválně rozmazaná pro vyvolání tajuplna, že? – pozn. admina)

Zapadlo také, že jsem si k pořízenému foťáku přikoupil gimball, který umožňuje natáčení videí bez otravného komíhání a švenkování s kamerou. I s ním hodlám po malých objevných krůčcích postupovat směrem k občasným komentovaným klipům. Ty snad zatraktivní zdejší nudné a pro někoho málo vypovídající čtení.

Obrázky a videa prodávají, ty p*čo, říkají všichni zkušení YouTube tvůrci. Mezi takové se samozřejmě neřadím, neumím ještě udělat pořádnou show a také se docela stydím. V začátcích, než se otrkám, tedy zkusím nabídnout přirozenost a nehranou volí dobrotu. To by mi mohlo jít výborně. (Jak dlouho se budeš ohánět začátečnictvím? Videa točíš už pět let… – pozn. admina)

Rychlost

Ještě jedna věc me tento týden zaujala. Taky drážní a dovolím si ji zde publikovat. U příležitosti přechodu na nový grafikon mi přistála v tabletu fotka, která sice částečně ukazuje pomíjivost v čase, ale já s určitou úctou doceňuji její (pro mě v několika aspektech) zásadní význam.

Pan Jaroslav Měšťan mě zkoušel v Praze na Drážním úřadu u zkoušky na licenci strojvedoucího. A s kolegou Borisem jsem si v podcastu povídal o fírování obecně. Tenkrát poprvé jeli 160 km/h pouze oni dva.

Kdepak by mě kdy napadlo, že někdy i díky nim budu moct sedět vepředu a takhle rychle jezdit vlakem i já. Kdo by to byl řekl… Já určitě ne.