Proměny (2) – do zdi

Vytvářet pokračování něčeho je ošemetná věc. Obvykle platí, že druhý a další díl bývá horší a odradí případné zvědavce, kteří natěšeně vyhlížejí ohromující věci. Výhodou je, že u mých zápisků nelze mít přehnaná očekávání. Tím jsem uvolněn ze strachu či trémy.

Zapsáno: 4. 5. 2022

Před chvílí jsem telefonicky dohovořil s nejvyšším předpisářem, kterého u ČD máme. Díky jeho ochotě, s kterou mi pomohl a poradil, si budete moci přečíst volné pokračování přepravy vozíčkáře. Tentokrát to nebyla vůbec snadná věc a jsem moc rád, že se možná i někteří kolegově dozvědí, jak správně postupovat v podobné situaci.

Předchozí díl jsem končil poznámkami: láska ve fironu, stanoviště, rebelství, párek, do zdi, klavír, průkazka, s kabelem. Tak jdeme na to.

Do zdi

Jako naprostý elektrikářský elév a novic jsem byl v Pardubicích přidělen ke komplexní četě, která se skládala ze tří zámečníků a dvou elektrikářů. Jeden ze zámečníků byl vedoucí práce (parťák) a zodpovídal za opravy a provozuschopnost přistavovaných souprav sestavených vozů.

Zjednodušeně a pro pochopení – v Pardubicích začínal nebo končil vlak. Když na něm nastal problém, což zjistil buď fíra nebo průvodčí, nahlásil se vozmistrovi a nevyhovující vagón se opatřil nálepkou podle kategorie závady. Posunovači posléze vůz s větší vadou vyřadili a nahradili novým nebo ho prostě přistavili ke komplexu a počkali, až ho tu v krátkém čase opravíme.

Komplexní četa zkrátka poskytovala komplexní nebo – chcete-li – úplnou péči. Všichni jasně věděli, co a jak, jestli je situace řešitelná, jak dlouho potrvá, kdo a kde ji udělá, co k tomu bude potřeba atd.

Abych ještě ozřejmil, proč to celé souvisí s proměnou nádraží. Působiště a sídlo čety bylo na starém nádraží v Pardubicích, v odstavných kolejích. Soubor budov nyní okupuje Správa železnic a mnozí její pracovníci ani netuší, že ve zdech jejich baráku je obtisknut tak zásadní kus historie. A to nejen obrazně… 🙂

Někdy se s posunem a přistavováním vozu k ošetření spěchalo. Jak moc, to připomínají ještě i dnes odlišné kachličky na zdi fasády. Vagón, který narazil do zdi a nárazníky projel skoro do skládku, mi byl prvním připomenutím, že kvaltovat u posunu se opravdu nevyplácí.

Tam jsem vlastně poprvé zjišťoval, kdo je pánem vlaku.

Pán světa

Fíra byl tehdy skutečně někdo. O jeho slovech se nepochybovalo, ani nediskutovalo. Sebevědomě vyžadoval úkon, na který měl nárok a reagoval často zlostně, pokud se mu jeho přání okamžitě nesplnilo.

Mezi naprosto normálními pracovníky, jichž byla většina, se vyskytovalo i několik arogantních jedinců a cca tři kok*ti, kterým se nebojím dát rozlišovací přídomek ultra. Pár příkladů…

Zásadně neodpovídali na pozdrav. Jako dvacetiletý jsem všem starším vykal a zdravil první. A byl posléze překvapený, když jsem neobdržel žádnou reakci.

Jeden z těchto ultras (jezdil na mašině se psem) mě nadávkami vyhnal ze stroje, protože mu v oddíle ořech usnul a já ho nesměl vzbudit.

Při předtápění souprav odmítali propůjčit sběrač lokomotivy k napájení a nechali mě, abych riskoval odpojení napětí nebezpečným stažením růžkového odpojovače. Zvlášť za deště, když výboj běžel po sloupu a rozžhavená měď mi kapala na hlavu, to byl zážitek.

Poznámka – vida, k elektrice a bouchacím rychlíkům a předtápěcím stojanům bych se také někdy mohl vrátit. 🙂

Také občas záměrně schovávali bržděnky, takže se musela dělat nová brzda a sepisovat nová dokumentace. V zimě potom škodolibě zavírali četám topení a smáli se, jak v kumbále mrznou. Pro mě osobně je jejich tehdejší chování dodnes záhadou.

Ale jak se říká, na každou sv*ni se…

Vaří voda

Jeden z těch zásadně neoblíbených seděl kousek od otevřeného stanoviště a svačil, když jsem mu na fekální koleji č. 406 vyměňoval blikající zářivku na libereckém rychlíku. Monotónní žvýkání si zpestřoval pohledem na mě, jak jen v ponožkách rozkročený balancuju na madlech sedaček a odšroubovávám kryt svítidla.

Zvenku soupravu objížděla myčka. Uvnitř uklízečky šůrovaly a vytíraly podlahu, pucovaly WC, takže si přežvykující fíra našel rychle nový cíl.

“Nezapomeňte mi pořádně umejt čelní sklo. Jo, a otři mi na stanovišti pult!” nařídil určené pracovnici. Zapomněl ovšem na kouzelná slůvka.

Uklízečka, která právě dokončila úklid toalety, se tedy svižně přesunula a toutéž vodou, kterou čistila zrcadlo, dveře záchodu, prkýnko mísy, umyvadlo, začala drhnout posvátné fírovské stanoviště. Svědomitě otírala nevyždímaným hadrem kontroler a odkládací plochy od prachu. Podle hesla – co je mokrý, to je čistý!

Se zvýšeným zájmem jsem sledoval okamžik, kdy fírovi docvakne, že voda z haj*lu jeho území příliš nevylepší. Snad mu pozřené jídlo zpomalilo vnímání. Jeho mozek se pravděpodobně vzpíral pochopit to, co oči sledovaly.

Pak se zcela nečekaně a překvapivě hbitě vymrštil. Ani si u toho nevšiml, že mu poslední kus tlačenky spadl na zem. Kdyby přitom hněvivě nevykřikl sprosté slovo, nevím, jak by celá situace dopadla.

Zvukem varovaná uklízečka zpozorněla a svou korpulencí dokázala útočníka hravě odrazit. Poté si už jen díky koštěti v jedné a lavičníku v druhé ruce od agresora udržovala distanc. Bylo zjevné, že nejde o první strkanici v jejím životě. Což mi později potvrdil parťák, který měl možnost ji sledovat při mele v putyce Imperial.

Fandil jsem jí. 🙂 Souboj v mých očích vyhrála i díky úsměvu, kterým oponenta vytáčela k nepříčetnosti. Nechápu, jak dotyčný fíra mohl absolvovat psychotesty, protože vůbec nezvládal rozvinout svůj klid a být dobrý.

Netroufal jsem si bojující oddělit od sebe. A už vůbec ne nastolit harmonii teplým slovem. Zcela vyloučeno.

Nakonec adrenalin vyprchal a racionální uvažování zvítězilo.

Dohra utkání spočívala ve vzájemném stěžování kompetentním nadřízeným. Ti rozdali mínus dvě stě, vydali výnos a prováděli slovní poučení.

No, však to třeba dobře znáte.. 😀

Co dál?

Škrtám tedy do zdi a příště třeba projdeme něco z následujícího: láska ve fironu, rebelství, párek, klavír, průkazka, s kabelem.