Proměny (2)

P

Vytvářet pokračování něčeho je ošemetná věc. Obvykle platí, že druhý a další díl bývá horší a odradí případné zvědavce, kteří natěšeně vyhlížejí ohromující věci. Výhodou je, že u mých zápisků nelze mít přehnaná očekávání. Tím jsem uvolněn ze strachu či trémy.

Zapsáno: 4. 5. 2022

Před chvílí jsem telefonicky dohovořil s nejvyšším předpisářem, kterého u ČD máme. Díky jeho ochotě, s kterou mi pomohl a poradil, si budete moci přečíst volné pokračování přepravy vozíčkáře. Tentokrát to nebyla vůbec snadná věc a jsem moc rád, že se možná i někteří kolegově dozvědí, jak správně postupovat v podobné situaci.

Předchozí díl jsem končil poznámkami: láska ve fironu, stanoviště, rebelství, párek, do zdi, klavír, průkazka, s kabelem. Tak jdeme na to.

Do zdi

Jako naprostý elektrikářský elév a novic jsem byl v Pardubicích přidělen ke komplexní četě, která se skládala ze tří zámečníků a dvou elektrikářů. Jeden ze zámečníků byl vedoucí práce (parťák) a zodpovídal za opravy a provozuschopnost přistavovaných souprav sestavených vozů.

Zjednodušeně a pro pochopení – v Pardubicích začínal nebo končil vlak. Když na něm nastal problém, což zjistil buď fíra nebo průvodčí, nahlásil se vozmistrovi a nevyhovující vagón se opatřil nálepkou podle kategorie závady. Posunovači posléze vůz s větší vadou vyřadili a nahradili novým nebo ho prostě přistavili ke komplexu a počkali, až ho tu v krátkém čase opravíme.

Komplexní četa zkrátka poskytovala komplexní nebo – chcete-li – úplnou péči. Všichni jasně věděli, co a jak, jestli je situace řešitelná, jak dlouho potrvá, kdo a kde ji udělá, co k tomu bude potřeba atd.

Abych ještě ozřejmil, proč to celé souvisí s proměnou nádraží. Působiště a sídlo čety bylo na starém nádraží v Pardubicích, v odstavných kolejích. Soubor budov nyní okupuje Správa železnic a mnozí její pracovníci ani netuší, že ve zdech jejich baráku je obtisknut tak zásadní kus historie. A to nejen obrazně… 🙂

Někdy se s posunem a přistavováním vozu k ošetření spěchalo. Jak moc, to připomínají ještě i dnes odlišné kachličky na zdi fasády. Vagón, který narazil do zdi a nárazníky projel skoro do skládku, mi byl prvním připomenutím, že kvaltovat u posunu se opravdu nevyplácí.

Tam jsem vlastně poprvé zjišťoval, kdo je pánem vlaku.

Pán světa

Fíra byl tehdy skutečně někdo. O jeho slovech se nepochybovalo, ani nediskutovalo. Sebevědomě vyžadoval úkon, na který měl nárok a reagoval často zlostně, pokud se mu jeho přání okamžitě nesplnilo.

Mezi naprosto normálními pracovníky, jichž byla většina, se vyskytovalo i několik arogantních jedinců a cca tři kok*ti, kterým se nebojím dát rozlišovací přídomek ultra. Pár příkladů…

Zásadně neodpovídali na pozdrav. Jako dvacetiletý jsem všem starším vykal a zdravil první. A byl posléze překvapený, když jsem neobdržel žádnou reakci.

Jeden z těchto ultras (jezdil na mašině se psem) mě nadávkami vyhnal ze stroje, protože mu v oddíle ořech usnul a já ho nesměl vzbudit.

Při předtápění souprav odmítali propůjčit sběrač lokomotivy k napájení a nechali mě, abych riskoval odpojení napětí nebezpečným stažením růžkového odpojovače. Zvlášť za deště, když výboj běžel po sloupu a rozžhavená měď mi kapala na hlavu, to byl zážitek.

Poznámka – vida, k elektrice a bouchacím rychlíkům a předtápěcím stojanům bych se také někdy mohl vrátit. 🙂

Také občas záměrně schovávali bržděnky, takže se musela dělat nová brzda a sepisovat nová dokumentace. V zimě potom škodolibě zavírali četám topení a smáli se, jak v kumbále mrznou. Pro mě osobně je jejich tehdejší chování dodnes záhadou.

Ale jak se říká, na každou sv*ni se…

Vaří voda

Jeden z těch zásadně neoblíbených seděl kousek od otevřeného stanoviště a svačil, když jsem mu na fekální koleji č. 406 vyměňoval blikající zářivku na libereckém rychlíku. Monotónní žvýkání si zpestřoval pohledem na mě, jak jen v ponožkách rozkročený balancuju na madlech sedaček a odšroubovávám kryt svítidla.

Zvenku soupravu objížděla myčka. Uvnitř uklízečky šůrovaly a vytíraly podlahu, pucovaly WC, takže si přežvykující fíra našel rychle nový cíl.

“Nezapomeňte mi pořádně umejt čelní sklo. Jo, a otři mi na stanovišti pult!” nařídil určené pracovnici. Zapomněl ovšem na kouzelná slůvka.

Uklízečka, která právě dokončila úklid toalety, se tedy svižně přesunula a toutéž vodou, kterou čistila zrcadlo, dveře záchodu, prkýnko mísy, umyvadlo, začala drhnout posvátné fírovské stanoviště. Svědomitě otírala nevyždímaným hadrem kontroler a odkládací plochy od prachu. Podle hesla – co je mokrý, to je čistý!

Se zvýšeným zájmem jsem sledoval okamžik, kdy fírovi docvakne, že voda z haj*lu jeho území příliš nevylepší. Snad mu pozřené jídlo zpomalilo vnímání. Jeho mozek se pravděpodobně vzpíral pochopit to, co oči sledovaly.

Pak se zcela nečekaně a překvapivě hbitě vymrštil. Ani si u toho nevšiml, že mu poslední kus tlačenky spadl na zem. Kdyby přitom hněvivě nevykřikl sprosté slovo, nevím, jak by celá situace dopadla.

Zvukem varovaná uklízečka zpozorněla a svou korpulencí dokázala útočníka hravě odrazit. Poté si už jen díky koštěti v jedné a lavičníku v druhé ruce od agresora udržovala distanc. Bylo zjevné, že nejde o první strkanici v jejím životě. Což mi později potvrdil parťák, který měl možnost ji sledovat při mele v putyce Imperial.

Fandil jsem jí. 🙂 Souboj v mých očích vyhrála i díky úsměvu, kterým oponenta vytáčela k nepříčetnosti. Nechápu, jak dotyčný fíra mohl absolvovat psychotesty, protože vůbec nezvládal rozvinout svůj klid a být dobrý.

Netroufal jsem si bojující oddělit od sebe. A už vůbec ne nastolit harmonii teplým slovem. Zcela vyloučeno.

Nakonec adrenalin vyprchal a racionální uvažování zvítězilo.

Dohra utkání spočívala ve vzájemném stěžování kompetentním nadřízeným. Ti rozdali mínus dvě stě, vydali výnos a prováděli slovní poučení.

No, však to třeba dobře znáte.. 😀

Co dál?

Škrtám tedy do zdi a příště třeba projdeme něco z následujícího: láska ve fironu, stanoviště, rebelství, párek, klavír, průkazka, s kabelem.

Komentáře: 4

  • To předtápění mě zajímá – to jste museli vypínat trolej, místo aby nějaký zabedněnec stáhl sběrač nebo podal kličku?

    • Na vybranýchých kolejích byl předtápěcí stojan a v určený čas se dle venkovní teploty třeba 2 soupravy najednou temperovaly. Pokud byla přítomna mašina a na ní fíra, bylo výhodné využít lokotku a topit z ní. (zvláště, když poté třeba za hodinu a půl soupravu stahovala s posunovačem do stanice na vlak…..) To ovšem bylo pro některé z tehdejších kolegů nemyslitelné a výše zmíněné odmítali.
      Výmluvy typu: “jdu z toho za hodinku dolů!” nebo “nemám čas Ti to hlídat!” či “přijď si za půl hodiny, aź budu mít hranice, teď jdu spát!” nebyly vyjímkou.

  • Ahoj Hopo,
    vždy se těším na další článek. Ať je psán v pozitivní nebo smutnější náladě, vždy je to příjemné čtení, které na chvilku myšlenky vytrhne z reálného světa a ponoří mne do prostředí železnic, kam bych se jednoho dne rád přidal.
    Vzpomněl jsem si na Vás zrovna minulý týden, když jsem vzal dva starší synky (což znamená jen, že jsou starší než nejmladší 🙂 ), 6 a 4 roky, sedli jsme na vlak a z Chebska si udělali výlet jen kousek vedle Vašeho působiště (Česká Skalice).
    Píši to proto, že oba (ač staršího výrazně více) vláčky zajímají a nadšeně zdravili každý vlak, který jen mohli. Osobně jsem si odnesl pocit, že fírové na východě Čech jsou podstatně pozitivnější, než ti “u nás, na západě”. Snad je to jen náhoda, ale na počet vlaků, které jsme viděli mi vychází více opětovaných pozdravů, než u nás.
    A to chápu, že někdy není možné si všimnout… Opětované pozdravy byly navíc dle mého osudu vstřícnější. Za nás tedy prosím i kolegům vyřiďte, že radost nedělají jen vlaky, ale i obsluha.

    • Díky za komentář, potěšil tuze moc. Vyřídím.

Vítejte na blogu o zážitcích a příhodách strojvedoucího Českých drah.

Texty zde jsou ryze subjektivní. Občas vtipné, jindy kritické, často vysvětlující. Čas od času i nekorektní či hrubšího charakteru. A nejen o železnici!

Snad se u nich budete bavit podobně jako autor, který je sepisuje.

Archivy

Kontakt