Jak vzniká zpoždění: nečekaný pasažér

J

Zpoždění jsem tu věnoval již několik článků (zde, zde a zde). Dnešní text bude volně navazovat.

Současná výluka je neuvěřitelně otravná nejen pro cestující, ale i pro nás, personál dopravce. Deprimující je, že bude trvat poměrně dlouho, minimálně několik měsíců a můžeme doufat, že nepůjde o roky.

Navíc je náš současný výlukový turnus postaven tak, že se spěšné vlaky protahují až do Havlíčkova Brodu, kde se mašinky obratově zbrojí a uklízí, takže fíra za směnu najezdí skutečně slušnou porci kilometrů. Je nutno zmínit, že výlukový autobus z Pardubic do Chrudimi, odkud výlukově vyrážíme, dojíždí většinou naprosto přesně, čili nenabíráme prakticky žádné zpoždění. Ten, kdo systém rychlých busů, přípojů a jízd s náskokem vymyslel, si dal značnou práci a je nutno mu přiznat úspěšné plánování a výbornou přípravu.

Co bohužel nedokázal předpovědět, je současný brutální kolaps dopravy v Pardubicích, kdy v časech 7-9 a 14-17 h postávají i autobusy nehybně v kolonách. Rozvrtat celé město, zašputnovat klíčové průjezdné body a začít asfaltovat díry během pondělní ranní špičky na jediné příjezdové tepně, je tah, který vzbuzuje údiv a naštvání i u zcela flegmatických šoférů.

V reálu to tedy funguje tak, že u některých vlaků se zkrátka zpoždění nejde vyhnout. Připomenu, že výluka je věcí správce infrastruktury. Tedy , dopravce (ČD a další) za ní nenesou jakoukoli vinu. Odměnou za současný stav bude posléze hladší, tišší a bezpečnější jízda. Nejspíš se dočkáme i zvýšení rychlosti a tím zkrácení jízdních dob.

Ilustrační foto: Chaney ZimmermanUnsplash

Nyní se ale vrátím do prvního týdne výluky. Vezu v pátek poslední kolečko vlaku do Havlíčkova Brodu. Směna je dlouhá, tuze dlouhá. Má celkem 25 hodin. Je samozřejmě dle tabulek přerušená. Dokonce dvakrát – poprvé večer hned první den, na odpočinkové spaní. Druhý den znovu – před obědem. Nereptám na tu díru, pojím banán, něco hroznů bez pecek a v mrtvém čase se věnuji plavání. Po návratu na mašinku jsem tedy zásadně osvěžen a maximálně nabuzen podávat vynikající výkony. Dále se mi tímto samozřejmě otevírá varianta možnosti vyrazit po práci ihned k domovu bez zdržení v bazénu, čímž se mohu oprávněně dožadovat radosti a vděku od své paní, která si může užívat mé delší přítomnosti.

Před odjezdem vlaku jsem připraven na značkách. Bedlivě pozoruji v kameře okamžik, kdy se mi začne plnit nástupiště lidmi. Což znamená, že dorazil bus. Jsme už úplně plní, přijelo dokonce asi osm jezdců na koloběžkách. Pohled na návěstidlo, zelená, vlakvedoucí ověřuje, zda jsme někoho nezapomněli. Úkony dopravce a jedem. Hned na startu máme sekeru 11 minut.

Je krásně, viditelnost náramná, Žralok táhne jako ďas a mně se daří ubírat vteřiny z počátečního zpoždění. Uvažuji, že díky krátké čekací době v Hlinsku budu prakticky “na svejch”.

Jenže člověk míní a situace mění. Do Hlinska zbývá poslední trojice zastávek na znamení, které mi mohou výsledny čas vylepšit nebo pokazit. Jedu maximálních 75 km/h a za posledním táhlým obloukem registruji dvě osoby, jednu z nich na vozíku.

Mám svrbění uhánět dál, protože stahuji zpoždění. Navíc osoby na vlak nijak nereagují – žádný signál, že by snad chtěly nastoupit. Možná jen na někoho čekají nebo se jen dívají, popř. mohou čekat na vlak z opačného směru. Přesto raději zastavím. Dávám si pozor, abych zadními dveřmi zabrzdil na úrovni vozíku. Odblokuji dveře a pozoruji, co se bude dít.

Vlakvedoucí je venku a vidím, že cosi vysvětluje. Na nic nečekám, střadačová brzda, a spěchám dozadu. V hlavě mi okamžitě naskakuje vzteklá úvaha, jak nám měl někdo nahlásit požadavek na přepravu vozíčkáře a že k nám taková informace nedorazila. Teď totiž nejsme připraveni a může nastat problém.

Aby bylo jasno – jsem skutečně pyšný na propracovaný systém ČD pro handicapované cestující. Nejen k vozíčkářům, ale i k dalším. Vozíme často i nevidomé či mentálné postižené skupiny do chráněných dílen a nepřijde mi to ničím výjimečné. O to víc mě potom se*e, když se souhrou nepříjemných pochybení něco nevydaří a je neprávem potom medializováno či kritizováno.

Jednou z věcí, které dokonale ovládám, je zachování líbezné a neutrální tváře, ačkoli je pod tou fasádou mnohdy bublající nespokojenost. Umění nedat najevo rozhořčení jsem si osvojil již dávno a s přibývajícím věkem z něj težím víc a víc. 😀

“Dobrý den, s čím vám můžu pomoct?” ptám se.

Vozíčkářka s doprovodem pozdraví a říkají, že by potřebovaly do Hlinska.

“Aha, rozumím. Jen se zeptám, máte to objednané, protože o ničem nevím?”

Nemají.

Teď samozřejmě mohly následovat další varianty postupu, popř. jak se zlobit či situaci řešit. To by ovšem bylo k ničemu. Dívám se do jednotky, vidím ohromné koloběžky v nástupním prostoru.

Být fírou je svým způsobem výsada. Máte právo rozhodovat. A ruku v ruce s rozhodováním jde i odpovědnost. Mrknem po sobě s mladým vlakošem a oba víme, co bude dál.

Nahlas a rozhodně vstupuji do vlaku.

“Dobrý den, poprosím vás, jestli se mi tady posunete a uděláte místo. Povezeme paní na vozíku. Mladá paní s tou oranžovou kolobrndou, já se kolem vás protáhnu a vyndám plošinu, ano? Paní po ní najede.”

Vlakvedoucí už mi zajišťuje nástupní dveře a posouvá si stojící cestující dále do oddílu.

Mám Žraloka rád, oproti všem jiným a možným mašinkám má plošinu pro vozík vymyšlenou naprosto geniálně. Nic se nemusí dlouze vysouvat, vyklápět či odblokovávat. Někdo u konstrukce skutečně přemýšlel.

Za 25 vteřin mám rozložený most a paní vjíždí do vlaku. Obě posléze děkují. Na nic nečekám, složím za 10 sekund harmoniku plošiny, vlakvedoucí už točí dveře čtyřhranem, aby mi je zase aktivoval a já spěchám za knipl. Úkony dopravce, jedem! Dvě a půl minuty zdržení.

Další zastávku na znamení stojíme, projedeme oddílové návěstidlo na volno a mám chvilku na telefon, abych zavolal výpravčímu do Hlinska.

“Ahoj, tady fíra z vlaku XYZ. Hele, poprosím, vezu nenahlášenou vozíčkářku, bude u tebe vystupovat. Nepojedem teda hned, jsme hodně plný. Jestli to půjde ke krajnímu perónu, ať nemusí přejíždět… No hele, máme dost lidí i s koloběžkama, než vylezou, k tomu ta plošina, budeme mít pobyt aspoň čtyři minuty. Jo, super, mávnu ti, až bude venku. Díky!”

Brzdím v Hlinsku, zase plošina, počkáme na výstup cestujících a paní s vozíkem jede až poslední. Opětovně nahlas děkují a loučí se – ona i doprovod. Já znova skládám plošinu, zacvakávám ji do držáku a mávám výpravčímu.

Usedám do křesla přesně v okamžiku, kdy na odjezdovém návěstidle rozsvítí volno. Úkony dopravce a jedem – máme přece zpoždění. Naštěstí už jen pět minut, to není tak hrozný. To by bylo, abych z něj něco nestáhnul!

Komentáře: 6

  • Na jednu stranu dobrá práce. [: Na druhou stranu, já se omlouvám, ale mně to přijde strašně… degradující? Pro lidi na kolečkách. Čímž nechci rejpat, já vim, že tam všichni děláte, co můžete, ale ten podtón “Vy chcete jet vlakem? A máte to objednaný? Ne? Aha, tak to je problém, proč jste si to neobjednali, když jste na vozíku?!” mi tam strašně vadí. Chápu, je to systémovej problém, je to pro vás hromada práce navíc a všechno, ale být-li na vozíku, tak si takhle nepřipadám vůbec dobře. Opět, nechci rejpat, danou situaci jste vyřešil fakt skvěle (oproti třeba tomu, co se dá najít za příběhy ostatních, a to i z nedávné doby), a za to kudos a dík – ovšem z toho celkovýho hlediska mi to prostě vadí.

    • Děkuji za reakci, nemusíte se omlouvat. Chtěl jsem spíš ukázat na reálném příkladu, jak snadno lze prodloužit jízdní dobu. A i kdybych se snažil sebevíc, někdo se může a bude zlobit. Sice zde často dělám laciné humory, ovšem v žádném připadě bych si nedovolil handicapovanou osobu nějak urazit.
      Naopak, jsem rád, že využívají naše služby, protože jsme na jejich přepravu zařízeni. Nelze však nezmínit, že potřebují díky složitější nakládce a plošině (zvláště v místech s nízkou hranou nástupiště )speciální a osobní přístup. Pokud tedy handicapovaný vyplní formulář https://www.cd.cz/objednavka-cesty-vozickaru/ nebo jízdu telefonicky anoncuje, odpadne moment překvapení nebo zbytečné nedorozumění. A jak sama píšete, někdy se nám přeprava opravdu nepovedla. Vím ovšem ze zkušenosti velmi dobře, že někdy stačí jen malá snaha navíc, aby se na první pohled ztracená situace nechala zachranit. A sám se o to (asi někdy neobratně) snažím.

      • Samozřejmě, já jsem ráda, že to funguje aspoň takhle. A vaše snaha je fakt super. Jenom se snažim říct, že by bylo fajn, kdyby vozíčkář mohl prostě přijet a dostat se do vlaku, aniž by potřeboval speciální asistenci oznámenou předem a způsobil pozdvižení pro lidi okolo (jako je to třeba u nízkopodlažní mhd – ne že bych chtěla srovnávat koleje a silnice). Ale je mi jasný, že tohle je v současné době prakticky nereálný.

        • Na jednu stranu je hezká možnost nic neobjednávat a jet, na druhou stranu by si vozíčkář měl přepravu objednat i ve vlastním zájmu. Třeba proto že se pak nechá plošina připravit už předem nebo proto že mu ve stanici vlak přistaví k nástupišti kam je dobrý přístup. A to ani nemluvím o situaci kdy se ráno v depu zjistí že je v provozu o jednu nízkopodlažní soupravu méně než by bylo třeba a na některý vlak prostě bude muset vyrazit starší motorák. Pak bude samozřejmě snaha zařídit aby objednaný vozíčkář nízkou podlahu měl. Co si budeme nalhávat, přeprava vozíčkáře přináší jisté komplikace a objednání předem může část z nich poměrně jednoduše odstranit.

        • To by jízdenka vlakem musela stát minimálně tolik jako v Rakousku.
          Většina dálkových vlaku ani není nízkopodlažní, tam potřebujete plošinu na nádraží. A ta není všude, alternativní dopravci často ani svoji nemají a půjčují si tu od ČD.
          Jako sory, ale koupit všem vozíčkářům jenž mohou řídit auta by vyšlo výrazněji levněji, než vše předělávat jako bezbariérové

Vítejte na blogu o zážitcích a příhodách strojvedoucího Českých drah.

Texty zde jsou ryze subjektivní. Občas vtipné, jindy kritické, často vysvětlující. Čas od času i nekorektní či hrubšího charakteru. A nejen o železnici!

Snad se u nich budete bavit podobně jako autor, který je sepisuje.

Archivy

Kontakt