Jak vzniká zpoždění: dobíhači

J

Nastal čas odjezdu. Návěstidlo ukazuje volno, písknu výzvu k pohotovosti (krátké a dlouhé hvízdnutí), tím zahájím úkony dopravce potřebné  k odjezdu, vlakvedoucí souhlasí, zavírám dveře. Načasování mi vyjde na sekundu přesně. Rozjíždím vlak, koukám na střídačku před sebe a do zrcátek, nebo do kamery na peron. A už vidím, jak z podchodu vybíhají lidi, ženou se k vlaku a užasle zjišťují, že už je v pohybu.


Někdo to vzdá na hraně schodů, další běží dál a šmatá na kraji nástupiště po tlačítkách na dveřích. Ty se samozřejmě neotevřou, protože jsou za jízdy blokované.

Jde o hrozně nepříjemnou věc, a to z několika úhlů. Začnu od toho nejhoršího. Nemůžu, a ani nechci, sem dávat odkazy a ukázky, jak špatně může podobná snaha dopadnout. Najít je zvládnete určitě sami, když budete chtít. Ale pro příklad…

Člověk má tašku, je vystresovaný, utíká, zakopne a dostane se mezi hranu nástupiště a skříň vozu. Roztočí se jako bejblade a zmizí pod podvozky. Viděl jsem podobných záběrů mnoho, takže se snažím, aby mě tahle událost, navíc zcela zbytečná, nepotkala. Ačkoli se to nezdá, není k ní v tomhle případě daleko. Mnohdy radši vlak rychlobrzdou zastavím a lidi pustím. A samozřejmě u toho sprostě nadávám. Mám k tomu zážitek, viz níže.

Pokud já nebo i další kolegové zastavíme a otevřeme dveře, musí nezbytně následovat opět úkony dopravce a nový rozjezd vlaku. A samozřejmě se i potom objeví nový dobíhač, zatímco už mám víc jak minutu po odjezdu. Mám znova zastavit?

Ani vlakvedoucí nebývají z opakovaného zastavení a rozjezdu nadšení, takže jim občas vysvětlím, co a jak, a omluvím se. Furt mám v sobě tak nějak zakořeněno, že jsme tady pro cestující a ti možná ocení, když jim vyjdeme vstříc nad rámec povinností či předpisů. Sice málokdy, ale občas se stane, že potom při přecházení na druhou stranu vlaku někdo poděkuje za to, že jsem mu neujel. Je to teda tak jeden případ ze sta… 😀

Vůbec nejvyšší level zdržování odjezdu občas předvádí někteří cestující v Hlinsku, kdy mám rozsvíceno, výpravčí mě pozoruje, vlakvedoucí poklepává terčíkem, zatímco se lidi trousí z kasy. Nespěchají, neutíkají, prostě v klidu jdou, protože si ještě kupovali jízdenku, tak co! Je jich hodně a pokladna kapacitně nemůže náporu davu stačit. Nejde za tři minuty obsloužit 30 lidí. Takže písknu a čekám, čekám, čekám, než se všichni dotrousí a vlakvedoucí mi dá souhlas s odjezdem.

Mračím se, protože se lidi tváří, že je naprosto samozřejmé, aby na ně vlak počkal. Nedochází jim, že zdržují vzorné cestující, který si lístek koupili včas anebo si popoběhli, a kteří se teď diví, proč nejedeme včas. Stačí pár minut a pak nevychází křižování, nemusí počkat přípoje, a tak dále. Vždyť to sami znáte.

Ujet? Neujet? Nebo spíše – čekat, nečekat?

Když pojedu včas, budou lidi naštvaní, že jsme nepočkali. Když počkáme, budou naštvaní, že jedeme pozdě a ujel jim třeba přípoj. Ať si vybereme, co vybereme, vždycky bude někdo naštvanej.

A ještě ten slíbený zážitek

Stál jsem na peroně a měl odjíždět až za hodinu. Svačím a najednou vzácná návštěva – kolega vozmistr z dob mého dřívějšího působiště. Okamžitě se smějem a vzpomínáme, pomlouváme, řešíme zapeklité situace – co, kde, kdy, kdo, s kým a jak dělal. A u toho mimoděk koukáme, jak se rozjíždí rychlík.

Záměrně nepíšu dopravce, ale vlak odjížděl přesně na čas.

Souprava pomalu nabírá rychlost, když se z podchodu najednou vyřítí mladík, klučina tak 25 let, a žene se k vlaku. Mačká tlačítka u dveří… a nic.

Vlak stále jede.

Mladík zabere a dobíhá až k lokotce, běží zároveň s okýnkem a mává na fíru. Ten dál jede, rychlost lehce stoupá, mašinka zjevně pěkně táhne.

Běžec přidá mezinárodně známé prosící gesto, kdy tře ruce o sebe, ale vlak pokračuje stále dál nezměněným stylem.

Chlapce to ovšem dožralo a naskakuje na stupačku vlaku jako hobo z divokého Západu, chytá se zrcátka. Vlak už jede dost možná i přes 20 km/h, když hoch kouká na fíru skrz okýnko face to face a mává na něj.

V ten okamžik bych už já dávno brzdil, páč nemám pořádný koule. Kolega byl ovšem z jinšího těsta. 😀

Jel dál, jakoby se nechumelilo, a dál zrychloval i přesto, že frajera visícího za dveřma musel vidět.

Sledovali jsme s vozákem napjatě souboj kdo s koho, připomínalo to natáčení akčního filmu.

Mladík nakonec pochopil, že tenhle duel nevyhraje. Padnul na fíru tvrďáka! Než dojel na konec nástupiště, zkušeně seskočil jak posunovač veterán, a zahrozil k odjíždějící lokotce zaťatou pěstí. Dostalo se mu jen krátkého zatroubení jako odpovědi.

Potom se pomalu šoural do haly, asi vyhledat další spoj.

S vozmistrem jsme se museli smát, i když nám bylo jasné, že to, co jsme viděli, bylo samozřejmě špatně. Tentokrát prostě vyhrál vlak.

A víte co? Já byl rád! 😀

Ilustrační foto: Andy BealesUnsplash

Komentáře: 5

  • Po jednom videu z metra tomu říkám: Tanec s vlaky. Docela to sedí i když je to smutný

  • Tak tohle znám z obou stran. Jak ten co sedí v teple a škodolibě se směje když je vlak na konci perónu a z podchodu se vyřítí dobíhač, tak pohled z posledního schodu podchodu na konce 😁

  • Tyto zaryté dobíhače nechápu.
    Bohužel znám i situaci kdy vidím koncová světla posledního schodu. V 99% případů se tak stane na našem zrekonstruovaném nádraží. Přijedete si takhle 810 na nástupiště 1 a máte celou minutu na přestup na nástupiště 3. To by normálně bylo úplně v pohodě, kdyby nástupiště nebylo ostrovní a jediný podchod nebyl na vzdálenost nějakých 300 metrů od 1. Pokud 810 přijede na sekundu přesně, vyjde to. Pokud ne, tak už člověk musí předvádět atletické výkony, aby slona stihl. A ten nečeká. Má za ním jet rychlík Praha – Hradec a tak se ho snaží vypravit včas…

  • 1: nedobíhám, zachovávám důstojnost – pojede další (MHD)
    2: radši 20′ před, než 1′ po (vlaky a linkové busy)

  • Hopiku, nikdy nikomu nezastavuj, kdyz uz mas odbrzdeno! Kamarad me tuhle nutil dobihat a kdyz jsem mu rikal, ze je to naprosta demence, tak mi rikal, ze semtam narazi na firu, kterej neni kokot. Z toho plyne nezastavuj nebo lidi naucis, ze to maji zkouset…

Vítejte na blogu o zážitcích a příhodách strojvedoucího Českých drah.

Texty zde jsou ryze subjektivní. Občas vtipné, jindy kritické, často vysvětlující. Čas od času i nekorektní či hrubšího charakteru. A nejen o železnici!

Snad se u nich budete bavit podobně jako autor, který je sepisuje.

Archivy

Kontakt