Asi 15 let nazad se nová dvoukolí, kola na podvozek, vozila na vagónech a sundávala velkým jeřábem přímo v hale. Měl nosnost 50 tun, ohromný hák, na něj se dalo ocelové oko se čtyřmi lanky a menšími háčky na koncích. Ty se protáhnou pod osu dvoukolí a sundají ho už přímo na kolej a ručně odsunou na určené místo.
Nahoře na vagónu celou vykládku řídil pan M., spokojený, jak jde práce pěkně od ruky a že bude do svačiny hotovo. Poslední dvoukolí. Kolem šla svačinářka, polevil tedy v ostražitosti a ještě z vagónů jí diktoval svou objednávku. Potom seskočil dolů… A nevšimnul si, že kolegové již poslední dvoukolí odhákli a on skočil přímo rozkrokem na kývající se háček. Ten projel nejen montérkama, ale i šourkem a zastavil se až o kost.
Zlé jazyky tvrdí, že trvalo drahnou dobu, než se dostavila závodní lékařka. Kdo šel okolo, přidal dobře míněnou řadu jak nejlépe postupovat. Nejprve bylo nutné zjistit rozsah samotného roztržení pytle, zda mu nevypadly koule tou dírou ven, jak nejlépe ten hák dostat. Zda lehce nevytáhnout jeřábem nahoru a že to třeba vyklouzne, nebo zda ho vyháknout a poslat i se 4 lanky a ocelovým okem trolejbusem do nemocnice. Anebo když se to z pytle energicky a silou vyškubne, třeba bude stačit jen náplast a doktor se na to vůbec nemusí volat.
Nakonec to tedy bylo v nemocnici na šití, žádné trvale následky po pracovním úrazu nejsou známé a na tuto nepříjemnost se skoro zapomnělo, přece jen už je to hodně roků nazad.
Pan M. pracoval na dílně až do důchodu a byl jedním z osvědčených pracovníků, příjemných a laskavých. Zažil jsem ho. Jen se mi sám nikdy nepochlubil.