Ačkoli se původně zdálo, že dovolená na Sázavě bude jediným volnem během léta, realita byla jiná. Díky štěstí, ochotě kolegů (díky Lubo, díky Honzo!) a umu vrchní strojmistryně, která mazácky dokázala nemožné, se mi na začátku srpna naskytla šňůra osmidenního volna.
Po návratu z jarních prázdnin se můj nástup do práce nečekaně zkomplikoval.
Občas si ve vodě přemýšlím o zdroji radosti, která pramení ze sportu a námahy. Začátkem ledna se mi sportoviště naplnilo lidmi, kteří toužili nově proměnit své postavy. A jako předešlé roky, ani těmto úsilí moc nevydrželo. Už jsem zase v dráze víceméně sám, což mi ostatně vyhovuje.
Až si to tady budu v důchodu pročítat, chyběl by mi sportovní sumář za uplynulý rok. Veselé a radostné chvilky střídaly ty smutnější. A zajímavé je, že to “nevedení” se mi naakumulovalo ke konci roku.
Mám rád všednost a monotónnost. Jsem domácí typ. Pocit zacyklené jistoty, kdy má každá činnost své místo a nepřináší jinakost, mě podivně uklidňuje. Pohodlí a úspornost, které při navyklých úkonech předvádím, jsou pro mě balzámem a tuze mě baví. Paragraf jedna included.
Nejsem přece jak malej a nepotřebuju si nic dokazovat!