Z předchozí části víme, že bych měl být naštvaný. Ale nejsem. Uvědomil jsem si totiž po probuzení, že za tři hodiny jdu!
V pátek se totiž na vládě narychlo rozhodlo, že se nečekaně mohou otevřít i vnitřní bazény. Sice bylo nutno na mé straně vyvinout horečnou aktivitu, ale bylo zajímavé, jak v takovémhle případě jsem si i já všechno dokázal bleskem zorganizovat.
Předně jsem si musel obstarat potvrzení o prodělané nemoci od doktora, což představovalo jízdu přes objížďky a posléze náslech lamentování a nářků od důchodců v čekárně. Dál jsem si musel vytvořit kartičku o očkování a v neposlední řadě jsem se ozbrojil papírem o negativním testu, dokonce s kulatým razítkem. Tím jsem měl splněné náležitosti ke vstupu na 100 %. Třikrát.
V pátek jsem též vyčkal odpoledne příjezdu mé choti ze zaměstnání, abych jí oznámil radostnou novinu, že v pondělí otevírá bazén. Protože právě přijela z práce, kde bez oběda a celý den v roušce krotila nezvedné haranty po návratu z online prostředí do třídních škamen, nedokázala v první okamžik dostatečně ocenit zprávu tak zásadního významu. Jelikož jsem zkušený manžel, vyčkal jsem nejméně hodinu, aby měla možnost se psychicky obrodit a znovu nahodit motory. Poté jsem pokračoval s osvětlujícím projevem plným jinotajů a skrytých poselství, jehož cílem bylo oklikou ozřejmit, že se teď musíme na nějaký čas jako rodina více semknout, abych mohl plavací absenci co nejrychleji dohnat.
Seděla nejprve mlčky, dívala se na mě s chápavým a lehce odevzdaným výrazem, vědoma si marnosti a nevyhnutelnosti následujícího období. Smířená též za ty roky s mou nechutí jakkoli se přizpůsobit.
“Tak děti, zase nám to začne,” oslovila zbytek rodiny. “To nám to uteklo, viďte. Rozlučte se s tatínkem, už s námi o víkendech obědvat nebude.”
Krátce jsem se za tu neférovou a umně maskovanou výtku zamračil a na vteřinu lehce zastyděl, ale v ten radostný den jsem byl ochoten jí tu zlou křivdu velkomyslně odpustit a podlézavě jsem se dále (možná i s trochou kalkulu) vemlouval do přízně s lichotkami a zajímavostmi z chystaného pondělního otevření, které totiž v pátek vypadalo ještě velmi vrtkavě.
Ne všechny areály totiž dokázaly zareagovat tak promptně jako můj mateřský, čímž projely přípravu.
V neděli, než jsem nastoupil na noční, jsem se ještě raději osobně dojel přesvědčit o připravenosti na pondělní otevření v 6:00 a byl jsem dozorujícím vrátným ujištěn, že se nemám čeho bát. Snad i proto mě potom práce tak bavila. Už zbývala pouze otočka s motorákem do Choltic a v 5:15 spadnout z mašiny. Pak už jen odpočítávání minut a krocení natěšenosti.
Cestou do depa k autu jsem kousal do banánu, u areálu zabrzdil v 5:51 a s určitou nenávistí pozoroval procházející sportovce, kteří nemuseli čekat na otevíračku. Z civilních plavců jsem dorazil jen já. 😀
Popisovat výkon se mi moc nechce, protože ztráta citu pro vodu a zvadlé/nekopací nohy jsou průvodním jevem tak dlouhého výpadku. Navíc když je člověk nevyspalý, nemůže čekat zázraky.
Přesto jsem si s přemítáním dobře uvědomoval, jaké mám v životě nezasloužené štěstí, že můžu dělat tolik věcí, které přinášejí neměřitelnou radost.
Mimochodem – admin neustále hubuje, že málo fotím. Je to tak. Abych však jemu i vám udělal radost, našel jsem po týdnu v zadní kapse pracovních kalhot lístek, který dokladuje mou pondělní připravenost. Není úplně super zachovalý, ale kdo by se tím trápil. Já rozhodně ne.
A první týden myslím jasně ukazuje, co je myšleno nadpisem článku.
👍