Vezl jsem borce, nadojenej a smrděl ukrutně, zech*anej a zes*anej. Přišla mi to říct vlakvedoucí. Smraďoch lístek, dojel na konečnou do Pardubic. Tam mám 45 minut a jedu další vlak. Nejdou otevřít okna, tj. vypnout otevírání dveří a nechat přes mou kabinu otevřený okna a vyvětrat. Místo abych si posvačil, sháním uklízečky a tancuju, aby byla souprava ve vůni.
Poručík Columbo. Nějaký cestujici si zapomněl u mě ve vlaku tašku. iPad, noťas Dell, ještě pár lejster. Navštěvuje jakýsi kurz rekvalifikační, úřad práce Chrudim. Dovolám se mu, ohromná radost, že odjíždí v 13:38 rychlíkem dál na Prahu. Ja už stojím s osobákem mimo peron, asi 600 metrů na odstavnejch kolejích. Venku vedro jak prase, 35 stupňů.
Než mě pustí ze stanice do depa, je nutné domluvit postup. Tím okamžikem přestanu být vlakem a nastává posun. Do depa mě pouští tzv. vrchní, neboli vedoucí posunu, po dohodě se stavědlem. Tam je člověk, signalista, který obsluhuje výhybky. Vše se domlouvá přes vysílačku, fyzicky jsem s lokomotivou třeba 800 metrů od vjezdu do depa, čili konverzace běží rádiem s vedoucím a stavědlem.
Zážitek asi 25 minut zpátky. Dovezl jsem vlak z Pardubic do Havlíčkova brodu, mám asi 25 minut pobyt a jedu nazpět. Vyndám svačinu a sedím v prostoru pro cestující. Sám.
Otevřou se dveře, vleze černovláska vlasy staženy do ohonu, štíhlá, pohledná.
“No tyyy volleee, tak sem tady, uff ženu, ty vooooleee, hele, je to do Pardubic, joo?” huláká.
