Pod prvním perónem v Pcích měli jeden čas hnízdo potkani. K vlakům jsem přes služební přechod jako vozmistr chodil velmi často, takže jsem registroval – hlavně večer – pohyb a zalesknutí oči. Kluky od posunu zaujalo, že se potkani nikdy nenechali vlakem přejet. Líbilo se jim při sezení u kafe v podvečer, že je na co koukat. Že jsou potkani takový čiperove, jak shánějí potravu a nosí ji do hnízda.
Včera jsem byl po denní směně neskutečně unavenej. Celý den se nevedlo. Zpožděné přípoje, stroj, co skoro nejel, hodně lidí, vedrem všichni podráždění a zpocení. V celý Regině smrad, jako když se odkope selka.
Snídame, do ticha otázka od Péti:
“Tati, co to je nou peach?”
Říkám:
“To nevím, neumím anglicky.”
Péťa: “Nebude to – ne, ty píčo?”
Tuhle jsem potkal asi po deseti rokách posunovače, co se přeškolil na průvodčího. Jmenuje se Květoslav, přezdívali jsme mu Květák. Sloužilo se mi s ním dobře, ale na určité věci byl ukrutnej!
Asi 15 let nazad se nová dvoukolí, kola na podvozek, vozila na vagónech a sundávala velkým jeřábem přímo v hale. Měl nosnost 50 tun, ohromný hák, na něj se dalo ocelové oko se čtyřmi lanky a menšími háčky na koncích. Ty se protáhnou pod osu dvoukolí a sundají ho už přímo na kolej a ručně odsunou na určené místo.
Jednu chvilku na Reginách praskalo těsnění pod hlavou. Stroj začne vařit, voda se tlačí ven. Musí se sundat na motoru komplet hlava a pod ní dát nový těsnění atd. Na pytel operace, práce špinavá, musí se oddělat hodně věci, aby se tam člověk dostal, a hlavně samotná hlava ustrojená má tak 60 kilo.
