Horečka sobotní noci

Další noční v řadě, před ní šílené ranní vstávání.

Zapsáno: 13. 6. 2026

Nastala prostě blbá kombinace několika faktorů. Páteční srážka s osobou, zpřeházené směny, propadlo mi poznání na pražské spojky a také je nutné dokrytí výpadku za kolegu. Když jsem kývnul, tak to vydržím. Nechce se mi do doby, než usednu do křesla. Čáry máry fuk, magické kouzlo. Teď jsem strojvedoucí a funguji dle očekávání.

Už na příjezdu posledního osobáku od Pardubic do Kolína, který je sužován rozsáhlou a vleklou výlukou, mi pan dispečer ozřejmil, že mám čekat divočinu.

“Esli by ti to nevadilo, schoval bych si tě do kusej pod Savoj. Jinak bys musel přecházet a posunovat do ranžíru. Akorát je tam nějaká diskotéka a budeš tam mít šrumec, jestli to neva?” ptá se účastně.

“Vůbec, v pohodě. Zavřu, zhasnu a budu pak zpátky nachystanej na simplexu, až mi povíš, jo?”

“Domluveno, díky, konec.”

Divočina

Dojedu pod hotel až na berana. Panter se za návěstidlo vejde na setiny milimetru. Návěst konce trolejového vedení v přímém směru pověšená na drátech se tváří dost výhrůžně, nicméně asi mi to dá. Paráda, je to tam.

Přejdu si a mám možnost nerušeně lenošit víc než hodinu. Jím tedy pokrm z domu a koukám na film, abych se pak nemusel dívat za jízdy, protože to prý podle mínění mnoha v práci děláme.

Občas mi zrak sklouzne od displeje za okno a pozoruji nacamrané figury potácející se osvětlenou ulicí, kterak dělají legraci. Nejvíc pozornosti věnuji samozřejmě děvčatům. V duchu si je boduji a u dvou z nich zakázaně uvažuji, že kdybych byl jako panovník (kež bych měl to právo a nesměl by se nikdo nic dovědět), že bych je klidně poctil svým půlminutovým výkonem.

Pauza díky neškodnému snění vcelku rychle utekla. Posun dovolen, nevidím na návěstidlo, ale dostávám svolení i souhlas vysílačkou. Výměny stojí, vracím se velmi pomalou jízdou k perónu, kde je překvapivě hodně pasažérů. Zblízka pod světly je poznat, že mnozí mladí cestující jsou notně ovlivněni, ačkoli plnoletosti nejspíš nedosáhli. Nedostatek let ovšem nahrazují okázalými útočnými výpady proti vlaku, aby mi ukázali, že se panterovské jednotky pranic nebojí.

Hlídám si je pečlivě, jedu krokem, zmetci mě se*ou, stojej za žlutou čárou. Hlavně aby se nikomu nic nestalo. Jsou to taková ta telecí léta, kdy si tihle sebevědomí, ovšem zcela nezkušení č*ráci myslej, že jsou nesmrtelný. Zabrzdím, nikdo tam nespadnul, tak prima. Vlakvedoucí pošle ZOB, barva, předělám a potvrdím ETCS a vyrážíme!

Stavím skoro na všech zastávkách na znamení. Kamery mi ukazují loučící údery mládeže do oken. Zastávka Chvaletice je úplně potmě a registruji pouze téčko baterkou od vlakoše. Řečany nad Labem nás berou bokem, předjíždí nás rychlík. Vidím, že tohle zdržení využívají někteří cestující na cigáro.

Jsem strašně rád, že jsem sám vpředu. Práce s lidmi na palubě musí být v tenhle den doopravdy očistec. Obdivuju kolegu vlakvedoucího, s jakým stojickým klidem nahání děcka od a do dveří, aby se bezpečně dostala k rodičům. Slovo bezpečně zdůrazňuju – než jet s někým nalitým autem, je to vlakem přecijen víc na pohodu.

Přelouč. Na nástupišti opětovně chumel asi 25 hlav. Nepřehledná, nesourodá míchanice, musim dát nízkej schůdek. Tohle je co zase? Hm, minisukně končící těsně pod kalhotkama a z nich vykukující dlouhé štíhlé nohy. Magnet na mou pozornost do chvíle, než spatřím obličej majitelky a uvědomím si, že tady by se pravděpodobně zarazil i Bohuš Matuš.

Jedem dál. Svítkov, zastávka na znamení. Zas si někdo zmáčknul.

Jedeme dál

Pardubice čekačka a po jedné hodině ráno pokračuji s osobákem na Choceň. Zabrzdím, jdu si udělat reset ETCS a denní testy. Chci dát aktivní odstavení a půjdu se na dvě hodiny natáhnout na postel. Zničehonic ťukání na okno, pan vlakvedoucí.

“Heleď, vevnitř to někdo strašlivě poblil, je tam šílenej puch, ale hroznej. Volal jsem dispečera a prej snad někdo přijde, ale nikoho tu nevidím, tak nevím.”

Já sice se soupravou ráno nepojedu, chystám ji kolegovi, ale zkouším uklízeče v Pardubicích, kam poté vlak směřuje. Nikdo mi telefon nebere. Snad to tam někdo uklidí. Zamykám jednotku a mířím naproti nádraží, abych se natáhnul na válendu. Odemykám dvoje dveře, bunda na věšáku a na posteli spí kolega z HK Pantera.

No to mám radost, po p*či, dneska bez postele. Jdu zpátky na poblitýho Pantera, stočím se na stanovišti do křesla, bunda pod hlavu a usínám na hodinu neklidným spánkem. Dřevění mi ruka, brňavka mě probudí deset minut před budíkem. Vyčistím si zuby vodou z PET lahve, protože tý z haj*lu do pusy nevěřím. Opláchnu si obličej.

Je 3:50 ráno. Udělám test brzd, zapisuju ho do knížky, předám soupravu (už uklizenou) kolegovi a mířím s jeho vlakem do Kolína. Odtud zpátky do Pardubic, čekám na uklízečku a odstavuju jednotku na 19. kolej. Klíče od nocležny zpět na nástupní místo, odhlásit ze směny a konečně pojedu domů.

Doma

Nejsem fresh. Je to druhá noční bez postele po sobě, chybí mi spánek. Zpupně v autě uvažuji o tom, že si najdu nějakého dopravce, kde se podobně nemilosrdné směny nevyskytují. Mám přeci ten životopis. Rozešlu ho a zeptám se na práci jinde. Zjistím si sám ve výběrku, jestli by si mě jinde nepovažovali víc. Tolik nástupů ultra brzy ráno, tolik nočních veskrze přece nemůže být nic zdravého, natož prospěšného.

Čím dál víc rozumím lidem, kteří našli odvahu ukončit pracovní poměr. Obdviuju každého, kdo se dokázal vzepřít systému a říct ne. S jedním kolegou jsem si o tom docela dlouho povídal osobně. A po víkendovém tupláku rozumim zase o trochu více situaci, že v žádném případě není hanba nebo nevděk, když se člověk prozhlédne po fírování i jinde. Zvláštní, jak mi únava dokáže ovlivňovat psychiku. Do p*če a to mi není ještě ani pade. Co se bude dít, až budu starší? To jsem zvědavej…

Doma chvilku neklidně spím. Vzbudím se po obědě. Neděle a má za moment začít pršet. Do města se mi nechce, nesnášim lidi ani pohled na ně. Půjdu na kolo.

Cestou proleju durch, nadávám a kleju jak pohan, ale zároveň se musím smát, protože mě pánbůh potrestal za mou lenost a lakotu, kdy jsem nejel autem do vody. Každopadně to došlapu, i kdybych měl chcípnout!

Hadry z kola do umyvadla, skočím do suchého a jdu veslovat. Úplně první chvilka, kdy se cítím náramně. Promítám si do tahání na trenažéru novou Clarksonovu farmu a je mi blaženě.

V duchu už ale uvažuji – zítra mám jet do Prahy. Po 9 měsících na mě vyšla směna, která není běžná. Moc se mi na ni nechce, bude dokonce tuplovaná a v jejím průběhu druhý povezu čtyři Ešusy z ONJ. Ach jo. Třeba to ale nebude stát za vyližp*del, možná bude všechno fungovat. V mojí práce je totiž mimo jiné důležitá naděje a doufání. A taky umění neztrácet dobrou náladu.