Já to tady vůbec nepoznávám, říkal jsem si v duchu, když jsem po delším čase zavítal do Prahy na Masarykovo nádraží.
Zapsáno: 19. 6. 2026
Jirko, poej na to – obrbarák vedle dopravy zbořenej, koleje vytrhaný a prodaný do kovošrotu za ceny, které jsou obchodním tajemstvím. Vlaštovky i nástupiště fuč. Brzdím s Ešusem v místě, kde jsem nikdy nebyl.
Potěšen tím, že jsem jako hoch z vesnice dokázal přes nezpochybnitelné těžkosti projet, píšu adminovi, původně Pražákovi, a nabízím, že bych změnu stavu mohl vyfotit.
“Se* na to, nikoho to nezajímá,” přichází lakonická odpověď. 😀
Příkré odmítnutí mě zamrzí. Rebelsky nedbám doporučujícímu pokynu a dokumentačně změnu fotím, aby budoucí generace čtenářů, podobně jako u mostu ve Slatiňanech, mohli závidět, že jsme byli s celou redakcí u toho.
Praha
Vůběc je toho po Praze dost k vidění, ale o tom to dnes nebude. Já prostě žasnu, jak mi u tejhle směny úplně všechno vychází. Jeden každý Hliník, s kterým ten den až do pozdního večera jezdím, funguje jako čerstvě vyrobený. Nemám žádnou závadu, spojování, rozpojování, bez zpoždění. Vychází mi jídlo i odpočinky. Večerní vlaky, kdy se láme chleba a ženu se z Českého Brodu do Libně a poté přes hlavní nádraží na ONJ, vedu tunelem díky dispečerskému řízení v unikátně rekordním čase.
Samozřejmě tomu předcházela příprava, kdy jsem se od znalých kolegů nachytračil do zásoby, takže znám naprosto všechny varianty a situace, které by mohly nastat. S velikou časovou rezervou usedám na ONJ do tichého oddílu Railjetu, který mě podle plánu vyplivne kolem 23. hodiny v Pardubicích. Sedím tu úplně sám, mám celý vlak pro sebe.
To se změní po příjezdu na hlavní nádraží, kde se souprava zaplní, neboť nastupují cestující. U něčeho skutečně žasnu a nevěřícně sleduju slečnu s nalepenými řasami, která drží mobil jako chleba s máslem a hovoří do něj, zatímco se z nahlas puštěného zvuku dozvídáme, co si o jejích názorech myslí kamarádka.
Jsem v nádražáckym a tak trochu za to teda zodpovídám, pročež otcovsky laskavým hlasem dívce říkám: “Tady nemůžete telefonovat a křičet. Jste v tichém oddílu, rušíte lidi, co si zaplatili klid a pohodu.”
Dívá se na mě naprosto pohrdavě. Asi neví, že riskuje víc než jen napomenutí. Nakonec hovor ukončuje. Potěší mě tohle malé a zcela nevýznamné vítězství a s trochou obav vytahuju režijku, abych se prokázal kontrole paní vlakvedoucí, která úřaduje v bílé košili, modré sukni a s fešně nasazenou brigadýrkou. Trochu trnu, neboť bůh ví, elsli nemám mít nějakou místenku, ale spiklenecké mrknutí po načtení značí, že se mou případnou neznalostí v ne zcela zaplněné soupravě nebudeme dnes večer zaobírat.
Pane jo, to je fičák. Pardubice, autem domů, postel a ráno frčím zas. Pardubice, Kolín, Třebová, Pardubice, Praha, ONJ a spát. Spím v hotelu, je neděle večer a já otevírám okno, abych získal čerstvý vzduch. Slyším, jak před desátou večer z nedalekého stadionu Ewa Farna nahlas pochybuje, jestli jsem ji měl kdy rád.
Chvilku nad tím poctivě uvažuju. Dojdu k závěru, že měl a spokojeně usínám s vědomím, že za šest hodin, až se vzbudím, naberu energii a sílu, která mi vystačí až do večera.
Ráno
Jitro na ONJ je pohádkové. Je teplo, dojdu k trojici Ešusů, která je kompletně nachystaná, ačkoli bych se na její přípravě měl podílet i já sám. Kolega Tomáš, podobně jako spousta dalších, patří k lidem, kteří když už v práci jsou, odvádějí výkon na 120 %. Všechno funguje, mám bohatou časovou rezervu. Všechno si tedy stejně duplicitně odzkouším, obejdu a zkusmo popojedu. Posun dovolen, za mostem 40 a výstraha, Eden, hlavák, Libeň, kde na mě najíždí čtvrtý Ešus.
Kolega, který na něm vepředu sedí, volá. Domluvíme se, co a jak, buch, ETCS, volám dispečerům SŽ.
“Pane strojvedoucí, nemáme připravenost a nesedí nám sestava.”
Takže volám dispečerovi dopravce, který si vyžádá moment, slyším ťukání klávesnice a že prý už by to mělo být v pořádku. Poděkuju a znovu volám CDP. Všechno prý nabíhá, tak svítíme a jedem.
Frčím bez zastávek do Českého Brodu, v hlavě mi rezonuje samolibost nad tím, že vezu soupravu, co je megadlouhá a letím s ní 140 km/h pod dohledem ETCS po nutlé koleji, jako by se nechumelilo a stíhám si u toho znuděně mnout ušní lalůček. Je brzo ráno a začíná přímo přede mnou vycházet slunce. Věc, co by se mi dva roky zpátky zdála zcela vyloučená.
Český Brod. Zde se nekonečný vlak trhne na 2+2 jednotky, jdu kolegovi předat klíče. Ty vo*e, to je stejně dýlka, připadám si jak když jdu kolem 320metrovýho nákladu. Pane jo. Otočím dva obraty, pak už jen z Prahy do Kolína, tam na Pantera, odsportovat a domů.
Druhý den na internetech čtu, že ČD velmi pravděpodobně obhájily a vyhrály smlouvu na provozování vlaků ve Středočeském kraji na dalších 30 let. Tedy dále budou naše barvy jezdit to, co jsem vám výše popsal. Přiznám se, že jsem v první chvilce cítil hrdost. Tu mnohokrát pošlapanou a nádražáckou ztrátu iluzí, opakované rozčarování, zklamání a frustraci nahradila pýcha. V tom nejlepším slova smyslu.
Chtěl bych strašně moc poděkovat všem, kdo se o tohle ohromné a řekl bych i zásadní vítězství zasadili. Od ředitelů, manažerů, lidi od smluv, vyjednavačů a spoustě dalších, o kterých nevím. Protože jsem přesvědčen, že dotáhnout podobnou operaci do vítězného finále nebylo vůbec snadné.
Přichází král, povstaňte.
A těší me to nejen díky jisté práci pro mě nebo spoustu kolegů a kamarádů. Ten hlavní díl zadostiučení přichází z vědomí, že umíme být nejen konkurenceschopní, ale že v současné době, kdy se staví haly pro údržbu, dokážeme nahrazovat dopravu autobusy při nečekaných komplikacích nebo zvládneme uspět ve vypsaných výběrkách a stále vládneme segmentu osobní železnice. To se mi líbí.
A popravdě jsem docela rád, že smím být u toho. 🙂
