Před barákem

Když se srazí vlaky v místě, které notoricky znáte, neubráníte se přemýšlení.

Zapsáno: 9. 6. 2024

Úvahy, které se mi honí hlavou, jsou všelijaké. Nejsilnější je v nich ale pokora. Už od rána, kdy se nehoda rozebírala a pitvala, se mi nechtělo vůbec nad ničím spekulovat, podobně jako u neštěstí v Bohumíně. Faktorů, které se u podobných událostí vyskytují, budou spousty.

Promítl jsem si v úvaze, odkud se kdo pohyboval, kde co mohlo svítit (nebo nemuselo) a smutně jsem si uvědomil, že nechybělo mnoho a nestalo se by se vůbec nic.

Jeden projetej klacek. Není to hra na kdyby.

Ráno

Před nástupem na směnu, kdy se následky nehody odklízely, jsem šel plavat, ale vůbec mě to nebavilo. Nedokázal jsem vypnout mozek a vyhnat z hlavy trudomyslnost. Po 93 minutách trápení jsem vylezl a potkal plavčici.

“Ahoj Hopo, co na to říkáš, hrůza, co?” povídá mi.

“Můj výkon myslíš? To je jasný, k posr*ní! Už se to prostě pořádně nenaučim, jsem marnej.”

“Ne, to ne. Ty vlaky. Šílený!”

“To teda…”

“A co se teda stalo,” naléhala, “mi řekni, to jely proti sobě jako?”

“No vypadá to tak, jinak by se nesrazily, ale normálně by se minuly. Jako dycky. Běžim, měj se hezky a ať ti to utíká, ahoj!”

“Tak čau,” pronesla, viditelně zklamaná. “Tos mi toho moc neřek, jsem myslela, že mi vysvětlíš, jak je tohle možný.”

V ten smutný moment mě mohlo potěšit, že jsem v jejích očích autoritou, která díky tomu, že se naučila řídit vlak, nemusí nic vyšetřovat a na dálku a z novinových titulků zaujme jasné stanovisko. Které by ona posléze tlumočila dalším zájemcům. Ale nějak mi to prošlo hlavou bez povšimnutí.

Depo

Po příjezdu do depa a oživení stroje na mě čekal nový budoucí kolega. Je zcela fresh a má za sebou teprve dvě směny v pasivním zácviku. Přátelsky jsme se přivítali, ještě je chvíle času, povídáme si.

“Heleď, popojedem radši o chvilku dřív, nevím, kudy nás vezmou,” povídám.

“Z depa vod ésé dvacetštyry za návěstidlo ésé dvacetsedúum, pak do kostěnickýho výtahu,” chrchlá vysílačka, “přejdi si a pak ti povíme, až to půjde. Zatím není kam, všechno máme plný.”

V místě určení zastavíme a jsme přímo naproti nejvíc poškozeného prvního vagónu. Probíhá tu čilý ruch. Určitým způsobem je ten mumraj velmi neosobní a nepietní. Oranžové vesty likvidující následky srážky nemají čas lamentovat nad rozlitým mlékem. Mají svou práci.

Dnes také nefotím, byť bych měl hezkou fotku. Autentickou a ostrou. Svítí slunce a ze Žraloka je dobrá kompozice. Ale se*u na to, připadal bych si jako ultrap*ča.

Nováček je viditelně fascinovaný nevšedním pohledem a zaraženě mlčí. Ani mně není moc do řeči.

Rutina

Rozjedem se do perónu, rozkaz, vyrážíme. Pardubice nám mizí za zády, povídáme si. Tam zpátky, tam zpátky, návěstidla, červená, zelená, dveře, vysílačka, telefony, červená, zelená, bílá, modrá, červená, zelená. Zbrojit, pak jiná mašina, jiný vlak, modrá, bílá, posun dovolen a tak pořád dokola.

Projíždíme výhybnou Cejřov. Vzpomenu si na jedno ráno kdysi, kdy mi to pan dispečer trochu namydlil. Kdybych tehdy jen malinko zaváhal, mohl jsem rozštípat Reginu jedoucí naproti tak, že by z ní a z lidí uvnitř nic nezbylo. Fuj!

Nic mě totiž nehlídá. Nikdo mi nezavolal. Nic se nikam nepřenáší. Jedu 80 a nesmím nikdy a za žádných okolností udělat chybu. Mám jen dvě oči a musím 100% vědět, co dělám, jak jedu, proč tak jedu, kam mířím a kde jsem. Jsme na to uvyknutí a apriori podezřívaví. Předvídáme problém a chováme se podle toho. Zažitek psaním nepřenosný.

Dojíždím směnu s kolegou a jedu domů.

Doma

Cestou v autě vyřizuji telefony. Každý touží slyšet zákulisní šepty a střípky, o kterých se mně a fírům obecně vůbec nechce mluvit. Ač je mi cizí, se strohostí odbavuji hovory jeden po druhém. Jedinou výjimku udělám u vlastní ženy, s kterou jdu později na procházku a vyznám se jí, že je mi smutno.

Zmiňovaná vytuší, že ačkoli jsem od přírody tvrďák, který ani u nepublikovatelných videí z Darknetu neodvrátí zrak, potřebuju povzbudit. Rozptyluje mě žertovnými příhodami ze školních škamen, protože ví, že je mám i po tolika letech rád. Asi jako každý manžel učitelky. 🙂

Večer koukám na zprávy. Mluví majitel RJ a ačkoli toho chlapa nemám rád, musím ho obdivovat, jak viditelně otřesený vysvětluje věc, za kterou vlastně nemůže (projeté návěstidlo). Je mi ho líto, pos*al bych se zmarem v jeho kůži.

Povídám dětem pohádku, pak se s nima peru a prohrávám na body. V posteli si čtu, jsem unavený, ospalý a zničený. Ovšem rozpolceně vděčný.

Zčásti proto, že se podobné fatální zaváhání nestalo mně. A zčásti kvůli strašákovi, že se mi tohle může kdykoli stát, tím si buďte jisti, protože jeden nikdy neví. S tím na mašinu pokaždé sedám a snažím se, co mi síly stačí, abych na to nikdy nezapomněl.

Věřím, ba troufnu si říct, že vím, že úplně stejné nastavení mají všichni strojvedoucí – bez rozdílu barvy dresu. Tak nám držte palce a věřte, že to není vážně taková sranda, jak se to zvenku někdy může zdát.